Život s princem Williamem a Kate Middletonovou. Pamětní prostírání pro příležitost královské svatby.

Windsorové navždy

Iracionální, sentimentální, absurdní - a přirozené. Britská monarchie nejenže přežila 20. století, ale stále je jednotícím prvkem národa, píše v předvečer svatby budoucího krále tradicionalistický list Daily Telegraph

Zveřejněno dne 28 dubna 2011 v 14:08
Život s princem Williamem a Kate Middletonovou. Pamětní prostírání pro příležitost královské svatby.

Téměř přesně před sto lety se v Londýně sešly evropské korunované hlavy na korunovaci Jiřího V., dědečka nynější britské královny. Velkolepá událost, i když mnoho bystrých pozorovatelů věřilo, že tento systém vládnutí nemá šanci přečkat 20. století.

Dramatik Georgie Bernard Shaw odmítl monarchii coby „celosvětový přelud“, který brzy pomine. H. G. Wells, radikální romanopisec, varoval, že monarchie má stejnou šanci na přežití, „jakou má tibetský láma stát se císařem této země.“

Tyto předpovědi se zdály naprosto logické. Na počátku minulého století byli feudálové nesmyslně a zoufale vzdálení demokratickému duchu doby. Navíc se záhy ukázalo, že kritici měli krutou pravdu. Pár let po korunovaci Jiřího V. bylo mnoho velkých dynastií zničeno. Arcivévoda František Ferdinand d’Este, následník rakousko-uherského trůnu, byl spolu se svou manželkou Sofií zastřelen v Sarajevu jen tři roky poté, Císař Vilém II. byl přinucen k odchodu do vyhnanství na konci první světové války. Romanovci v Rusku byli vyvražděni.

Instinkt pro přežití

Uprostřed tohoto krveprolití ale britská královská rodina přežila. Ukázalo se, že zatím ji nejvíce ohrozily abdikační krize v roce 1936 a lidové nepokoje po smrti princezny Diany v roce 1997. Monarchie však žije dál – a jen zřídka se jevila silnější než tento týden, s nadcházející svatbou prince Williama a Catherine Middletonové.

Newsletter v češtině

Nabízí se otázka: jak je možné, že stále přežívá něco, co se na první pohled zdá být takový přežitek? Částečnou odpověď najdeme v inteligentním pragmatismu. Panuje vžitý názor, že Windsorové jsou hloupí, oni ale ve skutečnosti mají jistý instinkt, který jim radí, kdy a jak se přizpůsobit. Moderní britští monarchové ustoupili tlaku na placení daní (stejně jako královna od roku 1993), nebo souhlasili minulý týden, že zváží změnu zákona o nástupnictví, aby ženy v královské rodině měly stejná práva na trůn jako muži (i když návrh, aby mohli katolíci uzavírat sňatek se členy královské rodiny, nebyl přijat po protestech anglikánské církve).

Ani tyto politické taktiky, jakkoli vychytralé, však nevysvětlují silnou náklonnost, již Britové k monarchii pociťují. Jsme země, která si cení rituálů, zvyků, tradic. Jsme si hluboce vědomi naší často slavné, někdy tragické a občas i ostudné minulosti. Monarchie pro nás znamená vyjádření úcty ke zkušenosti.

Respekt ke královně je zakořeněn v kolektivním podvědomí

Ale vztah mezi královnou a jejími poddanými jde ještě hlouběji. Protože nás monarchie nedefinuje pouze jako národ: definuje nás jako jednotlivce. Náš respekt a náklonnost ke královně je zakořeněný v našem kolektivním podvědomí.

Je to iracionální. Je to sentimentální. To je absurdní. Občas je to úplně praštěné. Přesto monarchie funguje. Protože zlidšťuje jinak odměřený a neosobní stát. Lidé, kteří se jen s obtížemi identifikují s parlamentními zákony, evropský směrnicemi, rozhodnutími Nejvyššího soudu nebo Stálého tajemníka (základní strukturou vlády), chápou význam královské rodiny. Sdílejí její tragédie, radosti a rodinná dramata.

Pouze jedné skupiny lidí se to netýká: intelektuálů. Levicoví i pravicoví, vždy opovrhovali institucí monarchie. Nikdy nepůjde dohromady s jejich velkými abstraktními plány na přeměnu společnosti. Tony Benn, nejvýznačnější britský republikán, se rád ptá, zda bychom svou důvěru vložili v pilota nebo v lékaře, kteří zdědili svou profesi. Na tuhle otázku neexistuje odpověď. Instituce je nelogická.

To ale neznamená, že monarchie neslouží žádnému účelu. Naopak: zabírá veřejný prostor, který by jinak uchvátily soupeřící politické strany. Alternativou ke královně jako hlavě státu je pravděpodobně Margaret Thatcherová nebo Tony Blair; působení obou by vedlo k neshodám.

Účast královské rodiny v klíčových otázkách národní důležitosti je jedním z hlavních důvodů mimořádné politické stability Británie v posledních 200 letech. Socialistický spisovatel George Orwell během druhé světové války velmi ocenil představitele monarchie s tím, že jejich angažovanost pomohla zachránit Británii před fašismem během krize ve 30. letech minulého století.

Britský tisk se královské rodině vysmívá

Levicoví intelektuálové (ani krajní pravice) si s těmito základními pravdami neumí poradit. To je důvod, proč si s blížícím se svatebním dnem během několika posledních týdnů některý tisk v čele s deníky The Guardian a The Independent dal za cíl zavalit královskou rodinu salvami urážek a posměšků.

Mnoho z nich je příliš laciných a urážlivých na to, aby mohly být citovány. Jako nepříjemný článek Joan Smithové v The Independent, která si trpce stěžuje: „Královna mě jednou ignorovala, když jsem ji pozdravila, ale neudělala zdvořilé pukrle.“

Ale jsou zde také temné motivy. The Guardian vytvořil plán lekcí o monarchii pro učitele základních škol, doplněný snímky aplikace PowerPoint, které mají učitelé použít před dnem „D“. Jde o očividnou anti-královskou propagandu a autor nestydatě vyhlašuje svůj záměr: „PowerPoint poskytuje [žákům] slovník, informace a podporu pro formulování vlastních myšlenek a pro přípravu na závěrečný úkol: Měla by být monarchie svržena?“

Svatba tento týden bude velký den pro prince William a Catherine Middletonovou a zároveň příslibem nového a mnohem uvolněnějšího období pro královskou rodinu. Královský pár by ale neměl usnout na vavřínech. Chytřejší z jejich nepřátel si uvědomují, že není naděje na zřízení republiky, dokud je královna naživu. Po jejím skonu udeří republikáni znovu. Chce-li královská rodina přežít 21. století, bude muset čerpat ze všech svých rezerv pragmatismu a pokojné moudrosti.

Reakce

Veřejnost v tom má zmatek

Podle sociologa Franka Furediho Britové ani přes mávání vlajek monarchistů, ani přes stížnosti republikánů nevědí, jak s královskou svatbou naložit. Příspěvek vyšel v internetovém magazínu Spiked. „Ve vzduchu je trochu cítit okouzlení, ale britská veřejnost je, zdá se, zmatená a nejistá, když má vyjádřit kulturní a národní příslušnost,“ píše Furedi. „Pocit nejistoty jak se zachovat je v souvislosti s nadcházející svatbou poměrně rozšířený. Je to také jeden z důvodů, proč na rozdíl od předchozích příležitostí významně poklesl počet žádostí o pořádání pouličních oslav.“

Třetina obecních úřadů tvrdí, že neobdržela žádné žádosti, zbývající dvě třetiny jich obdržely pouze čtyři nebo pět. Frank Furedi rovněž poukazuje na to, že média povolila debatu o záporných stránkách monarchie, zatímco v roce 1981, kdy se princ Charles ženil se svou první ženou, dnes již zesnulou princeznou Dianou, podobné debaty v médiích nápadně chyběly. To však neznamená, že Británie míří od monarchie k republice. „Argumenty ani jedné ze stran nerezonují s představami veřejnosti. Chybějící nadšení pořádat pouliční oslavy se v podporu republikánské kampaně nepřetaví.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma