Vyberte si jazyk
Všichni to už pochopili – Angela Merkelováje nejmocnější ženou světa. A její země je nejmocnějším státem Evropské unie, bez kterého se nelze obejít, zejména pokud se jedná o pomoc partnerům v nouzi. To proto nebyl událostí tohoto týdne projev Josého Manuela Barrosa, ač velmi významný, ale rozhodnutí Spolkového ústavního soudu o záchranném fondu EU.
Bez jasného ano soudců v Karlsruhe by pomoc Řecku, Španělsku ani Itálii nebyla možná. To znamená, že konečný osud nejméně 117 milionů Evropanů závisel na rozhodnutí 8 soudců cizí země v rámci procesu, o kterém většina z oněch 117 milionů nic netuší. Blízce to souvisí s vývojem Německa, jeho politického fungování a jeho vztahu ke zbytku světa. S vývojem, který bychom mohli označit za americký.
Protože stejně jako má činnost či nečinnost Spojených států často vliv na běh celého světa, současná Evropa žije v rytmu udávaném Berlínem. A stejně jako americkému prezidentovi často hází klacky pod nohy Kongres, jehož hlasy jsou závislé na čistě národních, či dokonce lokálních zájmech a tlaku lobbistů, kancléřka musí stále vícevyjednávat s Bundestagem, jehož poslanci sledují logiku jednotlivých spolkových zemí a stran nebo ekonomických skupin. Poslanec za Bavorsko se tak pro Evropu stává tím, čím je kongresman z amerického středozápadu pro celý svět. Hlas tohoto voleného zástupce má sice vliv za hranicemi země, ale omezenost jeho vidění světa vzrůstá s rostoucí zlobou nad údajnými nedostatky ostatních Evropanů.
A stejně jako Nejvyšší soud Spojených států je posledním rozhodčím politických a kulturních střetů (v otázkách sociálního zabezpečení, střelných zbraní či potratů), Spolkový ústavní soud v Karlsruhe se stává smírčím soudcem bojů o moc v německé federaci. V zemi teoretikaústavního patriotismu, filozofa Jürgena Habermase, nás to nemusí příliš překvapovat. Představuje to však paradox, který rovněž přesahuje hranice německého kontextu.
Soudci byli přizváni tuto politickou debatu rozhodnout ve jménu demokracie. Podle žalobců je totiž Evropský stabilizační mechanismus (ESM) v otázce státního rozpočtu v rozporu se svrchovaností německého parlamentu. Svůj verdikt vynesli ve jménu práva, a vrátili tak míč do politického pole, když rozhodli, že o případném navýšení fondů ESM musí hlasovat Bundestag. Na základní otázku rozhodovacího procesu a demokratické kontroly v Evropě tak Němci odpověděli křehkou rovnováhou mezi soudci a poslanci, která ostatní Evropany prakticky vylučuje ze hry. Debatu však alespoň dovedli do konce.
Nyní je úkolem evropských volených zástupců a politických lídrů, aby na tuto výzvu odpověděli a vytvořili skutečný demokratický systém kontroly a rovnováhy pro celou Evropskou unii. Tak, aby se Německo nestalo, jak je tomu někdy v případě Spojených států, vzdorovitým (a do sebe uzavřeným) lídrem a zároveň obětním beránkem naší společné neschopnosti.
