Vyberte si jazyk
Politická absurdita často odráží složitost situace. To platí zvlášť v případě stávající vládní koalice. Tento týden totiž možná projde dodatek, který kritizuje, že zákon o referendu ohledně členství v EU nebyl součástí pravidelného projevu královny o legislativním programu vlády.
Odpověď Downing Street č. 10 byla takřka konfuciánská: „Když spatříte, že se do místnosti vkrádá myš, můžete buď konstatovat, že je tu zkrátka myš, anebo vyskočit na stůl a křičet. Možná by se dalo říct, že onou myší je v této hádance referendum o EU a že tím křikem je všechen ten zmatek, který politici a média vytvářejí.
Premiérův odpor k panikaření se mu v posledních letech nepochybně vyplácel. Při nesnadném vládnutí s liberálními demokraty především. Cameronovci oprávněně kritizují skutečnost, že se někteří spolustraníci chovají, jako by Toryové nebyli v koalici, či že liberální demokraty lze jednoduše ignorovat. Camerona by však měla znepokojovat narůstající nedůvěra mezi ním a podstatnou částí jádra Konzervativní strany. Pokud se totiž posledně zmínění dožadují návrhu zákona o referendu, vlastně tím říkají: vše, co říkáš o Cleggovi a liberálních demokratech a o tom, co můžeš a nemůžeš, bereme, ale stejně to – promiň, kamaráde – chceme písemně.
Vzhledem k tomuto kontextu je pozoruhodné, že premiérův lednový projev o vztahu Británie k EU, v němž přislíbil uspořádat první referendum o členství od roku 1975, měl tak malý vliv na debatu, kterou měl uklidnit, či na volební úspěch Strany za nezávislost Spojeného království. Podle jednoho loajalistického člena vlády „nám lidé zkrátka nevěří“.
Boris a Farrage
Společným jmenovatelem je na všech úrovních to, co [mediální poradce Tonyho Blaira] Alastair Campbell kdysi nazval „velkým humbukem kolem důvěry“. K přesvědčení, že Cameron porušil svůj „skálopevný slib“, že uspořádá referendum o Lisabonské smlouvě, se ještě přidaly skandály kolem výdajů poslanců, Irák, vytáčky, špína a spousta dalších věcí. Zažíváme období institucionální slabosti. Skandály a zklamání zasáhly parlament, tisk, finanční sektor i BBC. A nikdy předtím nebyli politici předmětem tak nemilosrdného dohledu. Nástroje digitální revoluce mají paradoxní dopad. Zatímco nutí vládnoucí k větší poctivosti, snižují důvěru ovládaných.
Na tomto pozadí vypadají uhlazené elity konce 20. a počátku 21. století zastarale. Ti, kdo ukazují prstem na Borise Johnsona či Nigela Farageho s tím, že nevypadají jako muži do vlády, jen zvyšují jejich kredibilitu a volitelnost. Starostovi Londýna a lídrovi strany UKIP se daří právě proto, že v sobě mají dříčskou poctivost amatérů – jsou to opravdové lidské bytosti, které nevyrostly v laboratořích a které mají vlastní hlavu a nepapouškují stranické fráze.
Ve skutečnosti jsou oba politici samozřejmě politiky do morku kostí. Boris vykonává už druhý mandát starosty globálního města, které loni hostilo olympiádu, a Farage je mozkem obratné guerrillové strategie a má tedy talent, který není pouhým salónním šarmem. A oba si moc dobře uvědomují, že hluboce nedůvěřiví voliči dokážou ocenit „autenticitu“ více než cokoliv jiného.
Kromě historického kolapsu důvěry se musí Cameron vyrovnat s neméně dramatickým posunem v základech a bohatství EU. Jak napsal v roce 1998 Hugo Young ve svém líčení vztahu Británie k Evropě s názvem This Blessed Plot, euroskeptikům šlo vždy snadno vyčítat „nedostatek realismu“. Podle Younga: „Svět, který bránili, nakonec vypadal nostalgický a plochý. Útočili na něj démoni a sužoval jej existenciální zmatek.“
Kaskadérský kousek
Ale o 15 let později je na tom svět a EU úplně jinak. Kontinent sužuje krize eurozóny a už není tak snadné tvrdit, že Británie mimo EU by hospodářsky trpěla. Jak minulý týden ve svém článku v Timesech [napsal lord Lawson 3757941): „Jádrem problému je skutečnost, že relevantní ekonomický kontext dnes nepředstavuje Evropa, ale globalizace, která s sebou nese volný trh, na nějž dohlíží Světová obchodní organizace.“
Lawson má blízko k Georgi Osborneovi a jeho článek odráží názory, které – jak lze usuzovat – předtím prodiskutoval s předními představiteli Konzervativní strany. Článek Michaela Portilla ve stejných novinách byl ostřejší a otevřeněji nepřátelský ke Cameronovu postoji a opovržlivý vůči současnému konzervativnímu vedení.
V takových okamžicích je třeba mít na paměti, že Portillo není jen otcem modernizace Konzervativní strany, ale že byl také blízkým učedníkem Železné lady [někdejší premiérky Margaret Thatcherové]. Svým tvrzením, že existuje „fundamentální rozpor mezi“ ambicemi Británie a EU, které podle většiny konzervativních poslanců a stále vyššího procenta populace nelze vyřešit „menší renegociací“, Cameron deklaruje snahu udržet Británii v „globálním závodě“. S každým dalším měsícem je však stále těžší argumentovat tím, že naše členství v EU nám v tomto zápolení pomáhá a není spíše na překážku.
Je třeba uznat, že premiér nabídl veřejnosti referendum o britském členství v Unii. Ovšem jeho příslib nové dohody, na niž stojí za to si před samotným rozhodnutím počkat, mu moc přátel nezískala. Podle mnoha názorů se jedná spíše o kompromis než o logický krok. Dodatek z tohoto týdne je jen jedním z mnoha zásahů, manévrů a kaskadérských kousků, které jej mají posunout dále, rychleji k ústřední otázce národní identity.
