V politických dějinách se jen velmi zřídka stává, že nějaké uskupení nebo hnutí docílí tak naprostého a drtivého vítězství, jako se to podařilo konzervativním euroskeptikům. Zcela ovládli pole. Nejenže měli pravdu ve věci jednotné měny, největšího ekonomického problému naší doby, ale jejich pravda byla ještě ke všemu podložena oprávněnými důvody. Naprosto jasnozřivě a s až prorockou přesností předpověděli, kdy a jak sebou euro přinese finanční zkázu a společenský úpadek.

Proevropané se nyní ocitli ve stejné situaci jako zastánci appeasementu v roce 1940 nebo komunisté po pádu berlínské zdi. Naprosto se zdiskreditovali. Podívejme se například na list Financial Times, který se staví do role přední britské ekonomické tiskoviny. Před pětadvaceti lety se Financial Times stalo něco hrozného.

Listu se zmocnila klika levicových novinářů a deník se ke svým čtenářům obrátil zády. Jedním z prvních příznaků, že se s novinami děje něco nedobrého, bylo, když FT začaly vystupovat proti invazi na Falklandské ostrovy. V roce 1990 pak samozřejmě podporovaly vstup Británie do systému ERM (Exchange Rate Mechanism). Za poslední čtvrtstoletí se Financial Times mýlily ohledně každého zásadního ekonomického rozhodnutí.

Hlavní historickou chybou moderních Financial Times byla podpora eura. FT se po hlavě vrhly do proevropského tábora a chopily se jeho cílů s téměř nábožným zaujetím. Jakékoli pochyby byly potlačeny. Zde je citát z údajně skeptického a proti proudu jdoucího sloupku zvaného Lex, na téma přijetí Řecka do eurozóny. Je z 8. ledna 2001. „S Řeckem nyní obchodujícím v eurech,“ přemítal Lex, „bude jen málokdo želet skonu drachmy. Členství v eurozóně slibuje vyhlídky na dlouhodobou ekonomickou stabilitu.“ Stejně vlídného přijetí se v listu Financial Times dostalo i Irsku.

Dokonce ještě v květnu 2008, kdy k nezdaru odsouzený hospodářský rozmach v Irsku a jinde začínal zcela očividně vykazovat známky ochabování, si tyto noviny podržely svoji víru. „Evropská měnová unie je jako čmelák, který vzlétl,“ prohlašoval hlavní úvodník listu. „Jakkoli nepravděpodobné se to podle nebeského plánu mohlo zdát, ve skutečném životě se dočkala úspěchu.“ Vzhledem k tomu, že mluvíme o listu Financial Times, který se sebevědomě prohlašuje za autoritu ve finanční oblasti, nelze jeho zpravodajství ohledně jednotné měny považovat za nic jiného než absolutní katastrofu.

Nyní obraťme naši pozornost k BBC. Během devíti týdnů vedoucích k 21. červenci roku 2000, kdy spor o euro vrcholil, dal pořad Today (Dnes) na téma eura prostor 121 řečníkům. 87 z nich se eura zastávalo, zatímco pouhých 34 bylo proti. Euro bylo tedy propagováno dvojnásobkem osob, interview a výroků, než bylo těch protichůdných. Hlasatelé BBC také měli tendenci označovat samotnou pozici zastánců eura za neutrální. I mírně euroskeptické hlasy tak byly automaticky definovány jako extrémní a odsouzeny k odmítnutí ještě předtím, než se vůbec mohly uplatnit v debatě.

BBC své zpravodajství znovu a znovu zahajovala varovnými zprávami, že odmítnutí eura by vyústilo v hospodářskou a průmyslovou katastrofu. Když se tyto zprávy ukázaly jako nepravdivé, nijak je neuvedla na pravou míru. Ve skutečnosti Británie zažívala období s rekordní mírou zahraničních investic. Když však byla tato čísla zveřejněna Národním statistickým úřadem, BBC jim nevěnovala prakticky žádnou pozornost.

Takto tendenční zpravodajství mělo skutečně hluboké kořeny. Rod Liddle, který byl tehdy redaktorem pořadu Today na Rádiu 4, vzpomínal na jednu schůzku s vysoce postaveným představitelem BBC ohledně stížností euroskeptiků na podjatost stanice. „Rode, musíte pochopit, že tihle lidi jsou naprosto šílení. Jsou to blázni.“ Ve skutečnosti to ale nebyli euroskeptici, kdo byli ti nepříčetní.

V roce 1936 Winston Churchill – který byl tehdy ještě marginální a široce opovrhovanou figurou – pronesl během své řeči v poslanecké sněmovně následující slova: „Vzájemné obviňování ohledně věcí minulých podporuje prosazování účinných opatření ve věcech současných.“ Takže jaká ponaučení bychom si měli vzít z britských sporů o euro?

Za prvé bychom si měli vážit jedné typicky britské vlastnosti, a tou je výstřednost. Studium veřejné rozpravy v době, kdy diskuze ohledně eura vrcholila, ukazuje, jak často propaganisté zastávající se eura umlčeli své kritiky tím, že je prostě označili za cvoky. Zde je citát ze sloupku Andrewa Ranswleyho z listu Observer z 31. ledna 1999: „Na straně jedné, té pro euro, stojí široká koalice podnikatelských kruhů, odborů a významných, rozumných, předních politických osobností. Na straně druhé je to zvěřinec plný různých zkrachovalců, nedoceněných ubožáků a blouznivců.“ Ale ve skutečnosti to jsou znovu a znovu ti osamocení a proklínaní, kteří nepatří mezi ortodoxní establishment, komu čas nakonec dává za pravdu.

Pro naši demokracii zůstává naprosto zásadní, aby byl proevropským hlasům dáván prostor. Ale nejdříve nám všichni příznivci eura musejí vysvětlit, proč se pokoušeli přimět Británii, aby se vydala na zhoubnou cestu vedoucí k přijetí jednotné měny. Zastavme se nad poznámkou ministra financí Dannyho Alexandera, podle které byli všichni ti, jež ministr označil za protievropské izolacionisty a nacionalisty, „nepřáteli růstu“.

Danny Alexander pět let vedl kampaň za přijetí eura a pokud by bylo po jeho, přivedl by Británii přímo do hospodářské katastrofy. Jak si vůbec troufá euroskeptiky takto osočovat? Nastal nejvyšší čas, aby byli příznivci eura voláni k odpovědnosti.