Několik dnů předtím než starosta Splitu Željko Kerum ohlásil výstavbu největší sochy Ježíše na světě, která by měla stát na místní promenádě u moře, dvě stě kilometrů na severovýchod v Bosně Hercegovině zase jiný „šerif“, prezident Republiky srbské Milorad Dodik, společně se svým „dvorním architektem“, světoznámým režisérem Emirem Kusturicou, slavnostně zahájili výstavbu filmové vesnice Kamengrad ve Višegradu.

Kamengrad by mělo tvořit několik domů postavených v nesourodých historických stylech, které by měly stát v historickém centru Višegradu, na břehu řeky Drina. To všechno v blízkosti mostu ze slavného románu Iva Andriče Most na Drině (Na Drini ćuprija), za který autor v roce 1961 získal Nobelovou cenu.

Tento nový „Disneyland“ by měl sloužit jako kulisy pro filmovou adaptaci Andričova románu. Po natáčení by stavby za 30 milionů eur měly zůstat stát a nahradit starý Višegrad, který má zřejmě příliš jednotvárný bosenský charakter. „Jsou v něm zastoupena všechna historická období, včetně renesance, o kterou byl balkánský lid ochuzen kvůli vpádu Turků,“ vysvětluje Kusturica, který má nepochybně své vlastní chápání dějin.

Architektura jako nová zbraň

Kamengrad a nová splitská socha Ježíše dobře ilustrují budovatelskou mánii, která v poslední době zachvátila balkánské státy. Poté, co po sobě jejich armády přestaly střílet, architektura se stala jakousi prodlouženou rukou politiky. Ta musí být dnes shodou okolností méně bojechtivá (děkujeme, Evropo!). Ale už se neštítí symbolů a velkých rozměrů.

V jihosrbském městě Niš se staví „nejvyšší kříž na světě“, jen několik metrů od hlavní silnice, která protíná město. Ve Skopji, hlavním městě Makedonie, byla zase nedávno dokončena šeredně kýčová čtyřicetimetrová socha Alexandra Velikého (která se oficiálně jmenuje Jezdec, aby to Řekové nechápali jako další provokaci).

Centrum města, které kdysi jako moderní urbanistický projekt vyprojektoval japonský architekt Kenzó Tange po zemětřesení v roce 1963, během několika let makedonská nacionalistická vláda přetvořila v park, kterému dominují šeredné a prostoduché sochy „národních hrdinů“. Ve Splitu starosta kromě Ježíše zamýšlí také postavit sochu Jana Pavla II, prvního chorvatského prezidenta Franja Tudjmana a dalších.

Přepisování dějin

V západních společnostech se památníky stavěly v osmnáctém až dvacátém století v období budování národa, s cílem nabídnout lidu obrazy, hrdiny a mýty, díky kterým by zapomněli na vzájemné rozepře. Památníky přispívaly k posilování pocitu bratrství a měly sloužit na stmelení společnosti a prohlubování její identity.

Na Balkáně mají památníky zcela odlišnou funkci. Zaplňují mezery v historii, ať už jsou skutečné či smyšlené. Všichni víme, že nacionalisté nemají skutečnou zálibu v historii: Pravdivý příběh jejich národa jim nikdy nestačí, a raději vymýšlejí alternativní dějinné scénáře.

Na Balkáně se památníky řídí logikou, že je třeba vyloučit „toho druhého“. Architektonické šílenství pravicové nacionalistické vládní strany VMRO nemá za cíl posílit makedonskou sounáležitost, ale vymazat z paměti národa to, co vládě nevyhovuje – například období Titova internacionalismu nebo vzpomínku na stará osmanská města s jejich orientálním charismatem. Albánské obyvatelstvo nesmí mít podíl na tvorbě národní identity. Smyslem „operace Kamengrad“ ve Višegradu zase není nic jiného než symbolicky „očistit“ starý most, který i navzdory snahám Emira Kusturici zůstává nenapravitelně osmanský.

V imaginárním Kusturicově městě je most jen pouhým scénografickým doplňkem, jen kolečkem v soukolí srbského nacionalismu. Ponížit „toho druhého“ a ukázat mu, že pro něj již není místo – to je také cíl kněží z Hercegoviny (chorvatské a katolické části Bosny), kteří „zkrášlili“ město Mostar množstvím křížů a zvonic, kterých muselo být víc a musely být vyšší než místní minarety.