Na otázku, jaké má plány do budoucna, odpovídá Guido Strack lapidárně: „Žádné nemám.“ Bývaly časy, kdy byl tento dnešní šestačtyřicátník, otec od rodiny a zaměstnanec Evropské komise v Lucemburku ambiciózním právníkem. Měl před sebou skvělou kariéru. To už je dnes minulostí. V malém domku v Kolíně nad Rýnem má dost času o ní přemítat. Strack je již sedm let v pracovní neschopnosti, rodinný život se mu zhroutil a užívá antidepresiva. „Když se člověk snaží být čestný, rychle skončí,“ říká. Mluví z něj zkušenost. Už roky vede ten samý, předem ztracený boj – Guido Strack proti Evropské unii.

Když byl v květnu pozván na zasedání Rozpočtového výboru Evropského parlamentu v Bruselu, dostal patnáct minut na to, aby úředníkům přednesl svůj příběh. Avšak už jen chronologický přehled faktů je třicet stran dlouhý a pouze hrstka odborníků dnes rozumí tomu, co se to vlastně událo po 30. červenci 2002, kdy Strack učinil fatální rozhodnutí informovat Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) o jistých potížích v rámci svého oddělení.

O několik týdnů dříve obdrželi úředníci Evropské komise nařízení hlásit veškeré finanční nesrovnalosti s tím, že jim bude zaručena ochrana před případnými postihy. Strack proto poukázal na to, že se jeho nadřízení z Úřadu pro publikace EU v Lucemburku dopustili chyby, kterou vyčíslil zhruba na 4 miliony euro.

Jeho život dostal kafkovský nádech

Guido Strack měl možná držet jazyk za zuby. OLAF se jeho případu ujal bez velkého nadšení a 5. února 2004 bylo vyšetřování uzavřeno: Podle závěrečné zprávy nebyla obvinění dostatečná k tomu, aby mohlo být zahájeno disciplinární řízení. Guido Strack se tak jako údajný informátor ocitl na mušce svých šéfů. Změnil post, ale jeho práce byla špatně hodnocena. Stracka popisují jako člověka, který není schopen motivovat své kolegy. Nedařilo se mu povýšit. „Tehdy jsem pochopil, že mám zničenou kariéru,“ vysvětluje. Potom se 1. března 2004 zhroutil přímo uprostřed zasedání. To byl jeho poslední pracovní den. Žena mu radila s aférou skoncovat, on však věnoval veškerou svou energii snaze o rehabilitaci. Jeho život získal kafkovský nádech. Byl nucen odejít do předčasného důchodu, Evropská komise však dnes uznává pracovní podstatu jeho nemoci.

V zasedací síni Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu se nachází pouze několik poslanců, mezi nimi Inge Grassleová, členka německých Křesťanských demokratů (CDU). Boj proti podvodům patří mezi její politická témata. „Vždycky jsem věřila v metodu hierarchického postupu,“ tvrdí. Názor změnila, když se před osmi lety usadila v Bruselu. Tehdy ještě neznala výraz „whistleblower,“ který označuje osoby, jež zevnitř firem či úřadů informují o jejich nepravostech. Mezitím objevila celou řadu podobných případů. Nedávno se sešla se skupinou „vysoce respektovaných“ evropských úředníků, kterých se zeptala, komu by se v případě nutnosti svěřili s podezřením o podvodu. Odpověděli jednomyslně: „Nikdy ne svým nadřízeným.“

EU stále ještě nepodepsala Evropskou úmluvu o lidských právech

Proč? Protože v takovém případě by jim pravděpodobně hrozil osud podobný osudu Guida Stracka. K objasnění sporných faktů nikdy nedojde a obrovská byrokratická mašina se postará, aby dotyční otravové byli neutralizováni. „Takoví lidé jsou zničeni. Nakonec jim to zahubí soukromý život i kariéru, jsou dobří leda pro psychiatra,“ vysvětluje Grassleová, která si povšimla, že počet případů „whistleblowers“ v institucích EU se v posledních letech citelně snížil.

V roce 2006 vytvořil Strack sdružení Whistleblower-Netzwerk, která dnes čítá 74 členů. Jsou mezi nimi bývalá bankéřka, tři daňoví inspektoři a jedna geriatrická sestra, Brigitte Heinischová, která již roky kritizuje nedostatek personálu a nedostatečnou hygienu v jednom berlínském domově důchodců.

Po zjištění, že její oznámení k ničemu nevedlo, se rozhodla podat proti svému zaměstnavateli stížnost a v roce 2005 byla bez předchozího upozornění propuštěna. I ona se po několik let zmítala mezi různými institucemi, až do července 2011, kdy jí Evropský soud pro lidská práva dal za pravdu. Soudci došli k názoru, že její propuštění bylo v rozporu se svobodou projevu, a poskytl jí odškodnění ve výši 15 000 euro.

Guido Strackovi se o takovém výsledku může jen zdát. Jako bývalý úředník EU nemá právo se k Evropskému soudu pro lidská práva odvolat: Na rozdíl od svých členských států Evropská unie stále ještě nepodepsala Evropskou úmluvu o lidských právech. Neměl by toho nakonec nechat? Začít nový život, najít si nové zaměstnání? „Kdo by mě ještě chtěl?“ odpovídá Strack. Ne, musí pokračovat dál, nemá na výběr. Chce vědět, zda jeho rozhodnutí bylo před osmi lety oprávněné, či nikoli. Zbývá ještě devět možných procedur.