Vyberte si jazyk
„Náklady obětované příležitosti“ rozhodnutí odpovídají tomu, kolik by nás stálo, pokud bychom takové rozhodnutí neučinili nebo bychom učinili rozhodnutí jiné. Tento důkaz sporem, který přišel na svět v roce 1914, získal na popularitě v roce 1987, kdy vstoupil v platnost Jednotný evropský akt, který roku 1992 otevřel cestu k jednotnému evropskému trhu, a to především díky velkému ekonomovi Paolu Cecchinimu a jeho zprávě [Cena za ne-Evropu].
Prezident Evropské centrální banky, kterému letos končí osmiletý mandát, měl dnes [6. října] předložit bilanci. Doufejme, že oznámí snížení hlavní úrokové sazby s tím, že se inflaci daří držet kolem 2 %. Nebo alespoň doufejme, že ji připravuje tak, aby o ní mohl rozhodnout jeho nástupce Mario Draghi. Jaká by byla cena za to, nemít Tricheta? Jaká by byla výše nákladů, kdyby Draghi dědictví po Trichetovi promrhal?
Francouz Trichet se dopustil dvou zásadních chyb. První v červenci roku 2008, kdy zvýšil úrokovou sazbu těsně poté, co se zklidnila inflace, a navíc v předvečer katastrofy v podobě celosvětové hospodářské krize, kterou spustil krach banky Lehman Brothers v září téhož roku. Jeho druhou chybou bylo nesmělé vedení politiky nákupu dluhopisů tzv. periferních států [Portugalsko, Španělsko, Itálie, Řecko], který proběhl ve dvou vlnách – na začátku března 2010 a letos v srpnu – kdy otřesy na trzích vyhnaly vzhůru úrokové diferenciály mezi italskými a španělskými dluhopisy a dluhopisy německými. V obou těchto případech hřešil z ortodoxie.
Luteránská pracovní morálka
Pak je ale také nutno přiznat, že ECB pod Trichetovým vedením nechala bankám široký manévrovací prostor z hlediska likvidity a diverzifikovala dobu splatnosti úvěrů, čímž zabránila celkovému kolapsu finančního systému. ECB nakoupila na sekundárních trzích dluhopisy periferních států, a zabránila tak bankrotu některých z nich.
Vyšla na pomoc suverénnímu dluhu těchto zemí, stejně jako držitelům jejich dluhopisů tím, že jako garance přijímala i pochybné dluhopisy, které jí nabízely banky žádající o úvěr. A konečně uskutečnila tři operace ve spolupráci s dalšími centrálními bankami, jejichž cílem bylo nalít do evropských bank dolarovou hotovost.
Tvrdost Trichetových kritiků umožní změřit cenu za to, kdyby Trichet nebyl: Dva hlavní přívrženci radikálního postoje, oba dva Němci, letos podali demisi. Axel Weber, prezident Bundesbank, který měl Tricheta ve funkci nahradit, na svou roli rezignoval, když veřejně kritizoval nákup dluhopisů oslabených zemí.
Chvála úspornosti (druhých) mu otevřela cestu ke zlatému teleti v podobě ředitelského postu ve švýcarské bance UBS: samo ztělesnění luteránské pracovní morálky. Co se týče naprosto neuvěřitelného Jürgena Starka, udělal to samé – ze stejných důvodů se po anglicku vytratil. Oba svého ředitele kritizovali za to, že nedokázal zabrzdit inflaci… a také za to, že si dělá starosti o hospodářskou stabilitu a růst, tedy cíle, které jsou očividně rouháním.
Trichet byl hlavním architektem EFSF
Takový badatel, jakým je [ekonom MMF] Pau Rabanal, neváhá tvrdit, že Trichet nejenže „vedl poměrně ambiciózní měnovou politiku“, ale rovněž „obětoval inflační cíle na oltář většího hospodářského růstu a tvorby pracovních míst, a nikoliv naopak“. Jeho neochota příliš snižovat úrokové sazby mu ale vynesla nepřátelství některých politiků, jako například francouzského prezidenta.
Svou nezávislost na Nicolasi Sarkozym bránil zuby nehty prosazováním automatického charakteru nových sankcí stabilizačního paktu. Ve vztahu k Angele Merkelové pak tvrdošíjně odmítal vyhlášení platební neschopnosti Řecka s dopadem na soukromé banky.
Nezadupala-li krize eura veškerou víru v Evropu, pak to bylo proto, že ECB vystupovala jako poslední útočiště žadatelů o půjčku a arbitr respektovaný trhy. Trachet byl jedním z hlavních budovatelů záchranného fondu, bez ostychu kritizoval ratingové agentury a byl zaníceným zastáncem evropského ministerstva hospodářství. To není tak špatná bilance.
