Podle toho, kde se člověk zaposlouchá či zahledí, a podle deníku, který čte, je Polsko letos na podzim:

1. Země, kterou charakterizuje trvalý ekonomický růst, slabá inflace, zanedbatelný státní dluh, nízká míra nezaměstnanosti, podnikatelský duch, jakému není nikde rovno, a oslňující mládež. Země, která je po všech stránkách bezpečná, pevně zakotvila v NATO a Evropské unii a která se na mezinárodní scéně těší všeobecnému respektu.

Anebo....

2. Země na okraji propasti, zmítaná krizí, demoralizovaná, ponížená a utiskovaná svými partnery v Evropské unii, řízená klikou zrádců, které sem vyslala Moskva a kteří nejsou schopni znovu nastartovat ekonomiku. Jinými slovy jde o území s rozsáhlými zónami chudoby a beznaděje, kde nemají mladí žádnou šanci získat za slušnou práci slušný plat.

Pokud zůstane u moci po volbách 9. října Občanská platforma (PO) a Donald Tusk si udrží svůj premiérský post, vláda se bude muset činit, aby v polské společnosti uchovala představu Polska podle vzoru 1. Vzhledem k nastupující druhé vlně krize to nebude jednoduché.

Pokud naopak volby vyhraje PiS (konzervativní Právo a spravedlnost), nezbude Jaroslawu Kaczyńskému nic jiného, než obléci roucho spasitele, který je připraven zrekonstruovat zničené a zpustošené Polsko B podle vzoru 2. Voliči od něj očekávají, že zajistí práci těm, kdo ji nemají, že zachrání malé obchodníky ohrožené supermarkety, že ochrání zemědělce proti mrazu a bouřím. Jako mávnutím kouzelné hůlky zruší čekací fronty v nemocnicích, vlaky začnou jezdit včas a polské území pokryje síť nových dálnic.

Spící proti probuzeným

Polsko samozřejmě není ani zničené, ani kvetoucí. Je především hluboce rozdělené. Nikoliv však mezi „svobodné Poláky“ a „zrádce“, jak předstírají nejradikálnější složky PiS, či mezi „Evropany“ a „zpátečníky“, jak to tvrdí stoupenci Platformy a levicově orientovaná média. Vidíme tu dnes spíše rozdělení na „spící Polsko“ a „probuzené Polsko“. První věří tomu, co říká vláda PO, tedy v podstatě, že vše je v pořádku a není se čeho obávat, jelikož Donald Tusk nás jako Mojžíš krizí bezpečně provede. Tyto ukolébavky až do nynějška fungovaly překvapivě dobře a naši spoluobčané, nadšení dovolenou v Egyptě, oslnění plazmovými obrazovkami, které si nedávno koupili, novým laptopem a nafukovacím balónkem s emblémem EU, mohou dál klidně spát, unavení spotřební orgií.

Tuskovo hypnotické nadání však ztrácí na síle. Počet „spících,“ kteří se přidávají k „probuzeným“, stále roste. Jsou rozzlobení, volají po změnách a revoluci, volají pryč s Platformou a na smetiště s ní.

Zloba „probuzených“ je však vystavuje jinému druhu hypnózy. Stav země léta páně 2011 není možné racionálně posoudit. Je možné, že poslední tři roky ekonomických turbulencí byly pouhou předehrou velké hospodářské krize, která se nyní blíží mílovými kroky. A až uhodí, premiér Tusk (pokud si svou funkci udrží) nebude mít čas osušovat slzy zoufalých žen a premiér Kaczyński (pokud se jím stane) se nebude schopen zbavit rozzlobených zemědělců.

Kolos na hliněných nohou

Během posledních sedmi let táhly růst polské ekonomiky z velké části fondy EU. V budoucnosti však jejich přítok již tak silný nebude. Do fronty na evropské fondy se totiž zařadí nové země, Chorvatsko, možná brzy i Srbsko a za několik let snad také Ukrajina. Bude nutné se dělit s tím, že měšec Evropské unie se bude spíše utahovat.

Díky miliardám z EU se nám podařil civilizační skok, stále však nejsme připraveni na to, že infúze bude odpojena. Podle Světové banky se průměrný ekonomický růst Polska během posledních deseti let ustálil na 3,9 %. Toto úctyhodné číslo ale zastiňuje jiné problémy. Jako člen Evropské unie s rozsáhlou průmyslovou bází (kterou částečně zdědil z éry socialismu) a relativně levnou pracovní silou by Polsko mělo být jedničkou vývozu. Od podzimu 2008 však podíl vývozu na polském HDP trvale klesá. Co se týče zahraničních investic na obyvatele, jsme očividně daleko za Čechy, Maďary, Slováky i Slovinci. Jsme pravděpodobně jedinou zemí na světě, která se už 20 let snaží „odstranit překážky v podnikání“. Bohužel bez velkého úspěchu.

Sterilní generace

Největším problémem Polska je ale jeho demografický kolaps. V prvním letošním semestru byl poprvé za šest let zaznamenán negativní demografický růst. Už mnoho let však nepřesahuje 1,4 %. Podle odhadů OSN polská populace do roku 2035 klesne o 34 milionů osob. To nastoluje otázky mnohem závažnější, než je ta, kdo zaplatí za naše důchody.

S rostoucí modernizací naší společnosti se paradoxně zvyšují i rizika, se kterými se musí potýkat. Tradiční vzdělávání nahrazují továrny na profesionály, kteří se specializují na zkušební testy, knihy nahrazuje televize, manžele a manželky „partneři“ a „partnerky“. Jsme architekty společnosti sobeckých a netvořivých ignorantů, kteří nemají takřka na nic svůj názor, cítí pramalou chuť se rozmnožovat, zato však mají tendenci žádat po státu záruky slušné budoucnosti, kterou si sami nejsou schopni zajistit, jelikož je příliš zaměstnává nordic walking, fitness či wellness.

Čím dříve si to politické elity uvědomí, tím lépe. Není však vyloučeno, že budou více nakloněny se těmto změnám přizpůsobit než se jim snažit zamezit.