Vyberte si jazyk
V německých ulicích se s nimi v posledních dnech setkáme na každém kroku: dvě usměvavé tváře v nadpřirozené velikosti. Muž s laskavým, srdečným výrazem a trošku šibalsky vyhlížející žena. Jen se podívejte!, jako by nám říkali, máme se dobře a jsme moc rádi, že můžeme reprezentovat průměr. Mohli bychom vám stejně tak dobře prodávat kávu bez kofeinu nebo cokoliv jiného, co by bylo synonymem radosti ze života, skromnosti, důvěry a pohodlí.
Nezasvěcenec by neřekl, že se jedná o volební plakáty. A rozhodně by mu připadalo absurdní, že je tu v sázce země procházející krizí. Ti, kdo se zajímají o volby v Německu, si určitě vzpomenou na pruskou větu starou víc než století, kterou pronesl jeden z ministrů po prohrané bitvě: „Klid je první povinnosti občana.“ Od té doby se stal především povinností politické třídy. Klid po bitvě, před bitvou, během bitvy?
Don't worry, be happy
Šok ze světové ekonomické krize je stráven, bezpochyby díky obratnosti vedoucích představitelů země. Strůjci úspěchu v nás ovšem budí dojem, že diskrétní kompetence v podstatě stačí k zažehnání jakékoliv krize. Televizní debata, plánovaná jako duel mezi dvěma potenciálními kandidáty na kancléře [křesťanská demokratka Angela Merkelová a sociální demokrat Frank-Walter Steinmeier], se odehrává podle přesně daných pravidel, jako menuet. Navenek tu vládne kontrola, ovšem v pozadí je králem strach. Strach vyjít ze své role, říci něco nevhodného, strach z jakékoliv nepředvídatelnosti. Tato země by mohla mít klidně za státní hymnu Dont Worry, be happy, kterou by vyhrávala hrací skříňka.
Mimo oficiální scénu se nechal slyšet jeden z ministrů: nesmíme si stěžovat na absenci patosu a nehybnost politického dění. Německo se právě díky zavedení vzájemné kontroly a hledání konsensu, které na sebe vzalo jako povinnost, po druhé světové válce velice dobře vypořádalo s obtížnou situací. Federalismus, odbory a asociace přispívají k tomu, že se vše odehrává velice pomalu. Právě to Němci chtějí, pokračuje ministr. Velká inflace v roce 1923, hrůza Výmarské republiky, dvě světové války – je toho dost, aby člověka mrazilo až do morku kostí. Lepší je o všem náležitě přemýšlet. A žádný sentiment, prosím.
Ani patos, ani virtuozita
Velká koalice evidentně všechny tyto ctnosti ztělesňuje. A bohužel se osvědčila: po poskytnutí první pomoci během loňského podzimu už není otázka péče o pacienta záležitostí konsensu, ale přesvědčení.
Velké strany upřednostňují jedince, kteří jsou odborníky v jedné oblasti, a jinak nevybočují z davu. U vysokých činitelů už nezahlédneme ani patos, ani virtuozitu, ani humor, ani duchaplnost, ani vášnivé přesvědčení, ani požadavek na individualitu. V tak zvaných politických debatách jde o to, dát za každou cenu dohromady vlka s kozou (škrty v rozpočtu pro všechny a zároveň záruky sociálního státu; kapka ekologie, která ovšem neohrožuje dohodnutý růst; trocha války, ale spíš jaksi nedopatřením). Vše na míru letargii voličů, kteří se hlavně nesmí dozvědět, že by volby mohly „změnit kurz“.
Kdy proběhne zásadní diskuze o růstu?
To je názor, se kterým můžeme, ne bezdůvodně, nesouhlasit. Pro dnešního voliče jsou historická inflace ve dvacátých letech, chaos Výmarské republiky a období nacismu údaji vytrženými z historických knih. Děsivá nespravedlivost v rozdělování blahobytu a bezpečnosti, zkáza přírody, zbídačování celých světových oblastí a také zanedbávání chudých v Německu a jejich uvržení do apatie – to jsou ty pravé informace, které znepokojují. Je to znepokojení živené obavami z toho, že drobná trvalá zlepšení, umíněnost pokračovat nadále stejnou cestou, problém neřeší. Je-li zachráněn Opel, není v sázce jen on, nýbrž také množství malých a středních podniků. Jistě. Nicméně tísnivý pocit přetrvává: znamenají automobily budoucnost? A kdy přijde na řadu zásadní diskuze o hospodářském růstu a ekologii, o definici práce a účasti na životě společnosti? Kdy, když ne nyní? Kdy tu bude diskuze, odehrávající se tam, kde má mít své místo, tedy v Parlamentu, a uvnitř toho, co nazýváme velkými stranami?
Chybí zkušenosti! Strohý Adenauer nás na konci padesátých let varoval. Dnes je slogan stejný, jen ho vyhrává hrací skříňka. Je však víc než načase zkušenost získat. Vysoké finančnictví se tváří, jako by se nic nestalo. Ledovce se nadále rozpouštějí. A politika se mezitím prezentuje jako administrativní úkon obecného zájmu.
Je přirozeností lidského vnímání, že se více obáváme ozbrojených lupičů než díry v ozonové vrstvě. Pro to, co může přijít pozítří, nám chybí smyslový orgán. Pomoci nám může pouze vědění a kolektivní rozum, proměněné v činy. To, co nazýváme politikou.
PORTRÉTY
Mona Lisa proti beta samci
Angela Merkelová a Frank-Walter Steinmeier spolu řídili Německo po dobu čtyř let. Mandát je nutil k tomu, aby udržovali úzké vztahy. Jejich osobní vztah ale zůstal odtažitý. Na jedné straně je tu ta, kterou FAZ nazývá „cizinkou“. Kancléřka s „úsměvem Mony Lisy“ (SZ) je stále „pro Němce kuriozitou“, soudí Zeit. Ti nicméně vyjadřují přízeň první ženě, navíc z Východu, která dosáhla na nejvyšší post v zemi. Právě to byl její „hlavní úspěch“, víc než její politika. „Dcera“ Helmuta Kohla, která vystoupila z jeho stínu a které deník FAZ levicovou hospodářskou politiku, zůstává poněkud stranou své partaje.
Na straně druhé, současný ministr zahraničních věcí. „Bílé vlasy, nedostatek charisma. Na scénu ho vyslala jeho strana a on plní svou povinnost,“ píše FAZ. Steinmeier je opakem svého bývalého učitele Gerharda Schrödera. Technický typ, který se nerad prosazuje. „Největší radost by mu udělalo diskutovat s deseti lidmi, z nichž má každý různé názory, a dojít ke kompromisu, který by uspokojil všechny,“ říká člověk jemu blízký. Ten, kterého Němci označují předně za „kompetentního“, je prostředníkem, „druhými houslemi“, ne však kancléřem.
