Nevím, co si o tom myslíte vy, ale co mě se týče, vůbec se mi nechce umřít jako Číňan. Přitom vzhledem k tomu, jak se věci mají, je velice pravděpodobné, že se tak stane.

V polovině září, tedy přesně v době, kdy se jižní Evropa vrhala do záhuby, oznámil čínský premiér Wen Ťia-pao na výročním kongresu Světového ekonomického fóra – které se od roku 2007 (je to náhoda?) koná právě v Číně a letos neslo název „Noví šampióni 2011“ – že jeho země bude na „starém“ kontinentu investovat čím dál víc.

S ohledem na hrozivou schopnost Číňanů využívat příležitostí se v posledních dnech ozývaly hlasy upozorňující na záměr Číny nakoupit v masivním množství italské státní dluhopisy. Tyto zvěsti potvrdila návštěva předsedy představenstva Čínské investiční korporace (China Investment Corp), jednoho z největších investičních fondů na světě, v Římě, kam přijel diskutovat o nákupu významných podílů v podnicích se strategickým významem pro naši ekonomiku. Od té doby nebylo dne, abychom si všichni nekladli otázku, zda nás Číňané právě zachraňují, nebo napadají.

Pro mě osobně je to otázka nanejvýš zneklidňující, protože náhoda tomu chtěla, že můj poslední román – La seconda mezzanotte [„Druhá půlnoc“ nebo „Druhá polovina noci“, nakl. Bompiani] – vyšel 14. září, to je přesně v den, kdy tiskové agentury rozhlašovaly premiérova oznámení. Ve své knize si představuji, že z Itálie bude v roce 2092 čínský satelit. Stane se tak poté, co Itálie Číně přenechá celý svůj zahraniční dluh a Benátky postižené zničující záplavou odkoupí čínská nadnárodní firma. Itálie tak získá status politicky autonomní oblasti a nově bude sloužit jako zábavní park zasvěcený luxusu a nevázaným neřestem nových asijských zbohatlíků. Na zneklidňující otázku tak mohu reagovat jen stejně zneklidňující odpovědí.

Ponecháme-li stranou literární katastrofismus, připadá mi každopádně zřejmé, že nastupující čínská politicko-finanční suverenita na našem kontinentě povede k rychlejšímu úpadku evropské civilizace, tak jak jsme ji znali, jak jsme o ní snili a jak jsme ji milovali (byť v ideálních představách). Obávám se, že by tím mohly být vážně ohroženy kulturní základy moderní evropské západní civilizace: politická suverenita lidu, svoboda myšlení a projevu, pracovní a občanská práva, autonomie každého jednotlivce, solidarita mezi lidmi tvořícími společnost, hodnota člověka, potravinová bezpečnost, respektování principu posvátnosti života.

Ano, to vše mi nahání strach nejen proto, že mám dosud před očima mladíka, který na náměstí Nebeského klidu čelil tanku vyzbrojen pouze dvěma taškami s nákupem (nezapomínejme na to, že i tento mladý muž byl Číňan), nebo proto, že počítám s tím, že dojde ke střetu civilizací mezi Evropou a Čínou, ale proto, že mám hrůzu ze zdeformovaného finančního kapitalismu, jehož ztělesněním jsou dnes čínské suverénní fondy, hrůzu z toho, jak se nakládá s kapitalismem, který byl vytvořen k financování práce a podniků, které zatím přivádí do záhuby.

Pokud politika v brzké budoucnosti nedokáže projít v opačném směru cestu vedoucí od suverenity k obsesi, hrozí, že se v ne příliš vzdálené budoucnosti skutečně rozhoří kolosální konflikt mezi spekulativními zájmy finančního světa – a nezáleží na tom, zda čínského, amerického nebo našeho – a potřebami, legitimním očekáváním a tužbami každého z nás.