Skutečným vítězem portugalských voleb je iberismus [politické a kulturní hnutí, které usiluje o sblížení Portugalska a Španělska]. Ne iberismus takový, jak si jej v idealizované podobě představovali tak rozdílné osobnosti, jako je Fernando Pessoa, Agustí Calvet Gaziel, Henriques Moreira a Francesc Pi i Margall, Oliveira Martins a Francesc Macià [Calvet, Pi i Margall a Macia jsou katalánští politici, kteří se myšlenkou iberismu zabývali na konci 19. století], ale moderní komerční iberismus, který představuje silnou síť zájmů, již si Španělsko a Portugalsko vytvářejí od svého společného vstupu do Evropského hospodářského společenství v roce 1986.

Majetní vsadili na José Sócratese jako na ručitele ekonomické integrace Pyrenejského poloostrova, který už nemůže udělat krok zpět. A Portugalci, unavení marketingem šéfa socialistů (vzešlého ze Zaparetovy školy), nenašli ve středopravicové kandidátce, ovládané na dálku prezidentem republiky Anibalem Cavacem Silvou, věrohodnou alternativu.

Manuele Ferreirové Leiteové měly k volebnímu vítězství dopomoci tři politické cíle lehce salazaristického ražení: návrat ke strohé účetní republice, upuštění od výstavby rychlodráhy spojující Lisabon a Madrid a oprášení předpojatosti vůči Španělsku. Ferreirová Leiteová, která na volebních plakátech vystupovala jen s lehkým nalíčením a která se držela stranou mikrofonů a televizních kamer, připomínala v určitém směru legendární Maríi Jésus Caetanovou, věčnou guvernantku Antonia de Oliviery Salazara a záhadnou faktickou moc soběstačného a do sebe zahleděného Portugalska. Příliš smutné pro zemi, která začíná vyplouvat z recese.

Deklarované antišpanělství bylo velkou chybou. Portugalci se ke Španělům nechtějí otočit zády (i když se jim nemíní ani bezvýhradně vrhat do náručí). Pro nejmladší generaci je opozice vůči Španělsku skutečným anachronismem. Mladí Portugalci hledají příležitosti v Lisabonu, Portu, Madridu, Barceloně, Rio de Janeiru či Luandě.