Během jednoho století evropské státy přešly ze stádia vystěhovaleckých zemí do stádia zemí přistěhovaleckých – staly se z nich cílové země. Magnet v podobě průmyslového rozvoje přitahoval obyvatele chudších států. Řada migrantů se následně do svých zemí původu sice vrátila, ale stále bylo zapotřebí pracovní síly importovat, aby se pokryl nedostatek pracovníků na trhu. Zatím posledními přistěhovaleckými státy jsou země jižní Evropy, které se staly oblíbenou destinací hlavně pro Rumuny. Těm v dnešní době na trhu práce konkuruje nezaměstnané místní obyvatelstvo. Za těchto okolností a vzhledem k nedávno zavedeným omezením v oblasti zaměstnávání cizinců, hledají imigranti z Východu i obyvatelé jižní Evropy práci v severní Evropě.

Evropa v minulosti masivní migrační pohyby obyvatelstva již zažila. V letech 1950 až 1970 se do nejrozvinutějších evropských zemí vydalo zhruba 10 milionů Italů, Řeků, Španělů a Portugalců. Po roce 1973, kdy odstartoval v oblasti Středozemí demografický pokles, začaly i tyto země otevírat brány zahraničním pracovníkům. Bod zvratu – kdy imigrace převýšila emigraci – byl dosažen v 80. letech. Migrační tok přicházel především ze severní Afriky a následně i ze zemí střední a východní Evropy. Po pádu železné opony se tento proces ještě zrychlil. V současné době by Německo, Velká Británie a severské země mohly čelit bezprecedentnímu přílivu přistěhovalců, protože kromě populací se silnou migrační tradicí (Španělsko, Itálie, Irsko a dokonce i Řecko) dnes působí i ohromný tlak východoevropských populací v čele s Rumuny. Co se týče Rumunska, to se jednoho dnes rovněž stane přistěhovaleckou zemí, ale pravděpodobně se bude jednat o pracovníky původem z Asie, Blízkého východu či Afriky.

Poslední britské statistiky ostatně ukazují nezvyklou dynamiku ve vztahu ke Španělsku. Počet španělských občanů registrovaných v britském sociálním systému se za poslední fiskální rok (duben 2010-duben 2011) zvýšil o 85 %. Španělsko se tak vůbec poprvé dostalo mezi pět zemí, z nichž přichází do Velké Británie nejvíce přistěhovalců – po Pákistánu, Srí Lance, Litvě a Irsku. Podle španělské pobočky agentury pro zprostředkování práce Adecco v letech 2008 až 2010, tedy v době, kdy nezaměstnanost přesahovala 21 %, opustilo Španělsko s předem uzavřenou pracovní smlouvou zhruba 110 000 osob. V zemi je bez práce 4,2 milionu osob. Znatelný nárůst byl rovněž zaznamenán i v případě Italů. V březnu 2010 obdržel Eures [usnadňující mezinárodní mobilitu pracovních sil] 60 000 životopisů a v září 2011 jich bylo už téměř 90 000.

Migrace typu „one-way-ticket“, podobná tomu, kdy se Italové či Irové naloďovali na parníky plující do Spojených států, aby tam zůstali až do konce života, vymizela. Migrace je dnes spíše putovní záležitostí, kdy se migrant stěhuje z jedné země do druhé podle situace na trhu práce. Migranti si podle nepsaných pravidel rozdělují trh na základě přijatelnosti a obtížnosti práce. Je tedy velký rozdíl mezi španělskými a rumunskými emigranty. Těm se říká „sběrači jahod“, protože v cílových státech většinou pracují v zemědělství a zastávají ta nejméně kvalifikovaná pracovní místa. Co se týče Španělů, ti podle profesora Barcelonské univerzity Miguela Pajarese „směřují do zemí, kde naleznou specializovaná zaměstnání. Rozdíl mezi Rumuny a Španěly není ani tolik v dovednostech, jako přijatelnosti“ rozdílných zaměstnání.

V Irsku je dnes počet obyvatel, kteří zemi opouštějí, vyšší než počet imigrantů přicházejících v době, kdy se země honosila přízviskem „keltský tygr“. V posledním fiskálním roce (duben 2010-duben 2011) ostrov opustilo více než 40 000 Irů a naopak přicestovalo 36 000 imigrantů. „Krize se v zahraničí snáší snadněji,“ vysvětluje rumunský profesor Dumitru Sandu, který se na migraci specializuje. Stávající migrační tendence se podle něj udrží kvůli krizi a recesi, jež Evropu zasáhly. Tím spíš, že zemím, které vstoupily do Unie v roce 2004, vypršelo přechodné období (maximálně sedmileté), které na zaměstnávání jejich občanů mohly uvalit ostatní členské státy v rámci ochrany svého pracovního trhu. Toto období vypršelo letos 1. května pro Polsko, Českou republiku, Maďarsko, Estonsko, Litvu, Lotyšsko, Slovinsko a Slovensko.

Po Španělsku a Francii, které zavedly nová omezení na trhu práce vůči Rumunům, řada států oznámila, že změní legislativu s cílem imigraci snížit. Pod záminkou zachování místních pracovních míst je tak blokován přístup imigrantů na trh práce v předvolební atmosféře před volbami, které se v mnoha státech uskuteční v roce 2012. „Nejde ani tolik o ekonomické důvody, jako spíše o překrucování demokratických principů v rámci Unie,“ píše Catalin Ghinăaru z Rumunského národního institutu pro výzkum práce.

Pokaždé, když se trh práce v cílové zemi dostane do problémů, objeví se protiimigrační postoje. A nevyhnutelně se do hledáčku dostane nejvýznamnější skupina přistěhovalců. A tak se terčem v řadě podobných kampaní stali Rumuni. Například Lidová strana se letos v létě vytasila se sloganem „No queremos rumanos“[„Nechceme Rumuny.“] Navzdory tomu se podle studie jen malá menšina Rumunů vrátila domů, jak ukazuje studie „Dopad hospodářské krize na migraci rumunské pracovní síly“, kterou vypracovala nadace Friedrich-Ebert-Stiftung. Pouze 5 % těch, kteří odešli, se vrátili domů, a to povětšinou na krátkou dobu. Poté odcházejí do jiných destinací.