Je konec roku 2006 a europoslanci právě uzavřeli jeden z nejspornějších bodů tohoto parlamentního období: odhlasovali pozměněnou verzi směrnic „Bolkenstein“ o liberalizaci služeb. Francouzští socialisté se v té době postavili proti návrhu jedné z německých socialistek, čímž se ze skupiny vyčlenili. Výsledek této bitvy, jenž zůstane zapsán v análech, odkrývá jednu z méně známých tváří Evropského parlamentu: to, že se jedná o instituci, jejíž velice silná „kultura kompromisu“, která bývá národní tradici jednotlivých zemí často cizí, není chráněna před interními postranními myšlenkami.

Tento fenomén lze vysvětlit vícerým způsobem. Evropský parlament rokuje o velkém množství ryze technických témat, jako je kvalita paliva, nařízení o telekomunikacích, bezpečnostní normy apod., které zajímají v podstatě především zástupy lobbistů, usazených v evropské čtvrti Bruselu.

I tomu nejpolitičtějšímu hlasování pak předchází dlouhé vyjednávání a předběžně uzavřené dohody mezi institucemi, které fungují každá na jiných principech: Parlament musí jednat s Radou, kde mají hlavní slovo stanoviska jednotlivých vlád, neboť tam spolu zasedají členské státy, a s Komisí, složenou ze zástupců levice i pravice a usilující o nadstranickost. „Parlament nikdy nebyl řízen nějakou stabilní většinou nebo koalicí,“ vysvětluje Florent Saint Martin, parlamentní asistent a vyučující na Institutu politických věd v Paříži. V roce 2008 podle něj devět hlasování z deseti sjednotilo hlasy přinejmenším 80 % poslanců. „Konkrétně tato soudržnost dodává poslancům ve vztahu k Radě a Komisi určitou váhu,“ tvrdí Olivier Costa, vědecký pracovník v CNRS a společně s M. Saint Martinem spoluautor nedávno vydané knihy o Evropském parlamentu (Le Parlement européen, La Documentation française, duben 2009, 12 euro).

Podle internetového portálu VoteWatch.eu, který spravují vědečtí pracovníci z Université libre de Bruxelles a London School of Economics, dosahuje ostatně u tří hlavních parlamentních uskupení, která při hledání konsensu nelze opominout (tj. Evropská lidová strana, socialisté a liberálové), míra vnitřní soudržnosti během hlasování 85 %.

Fungování evropských institucí založené na kompromisu nicméně nezabránilo bouřlivým sporům kolem zásadních textů tohoto parlamentního období. Směrnice „Bolkestein“, nařízení Reach o chemických výrobcích, nesoulad v otázce délky pracovní doby, klimatický balíček, směrnice o „návratu“ ilegálních přistěhovalců, to jsou všechno dokumenty, které předtím, než byl navržen kompromis, který by mohl být odhlasován, vedly k obvyklé diferenciaci mezi stranami, jejichž výchozí stanoviska jsou často diametrálně odlišná. „Předmětem sporu mezi pravicí a levicí zůstávají otázky ekonomické a sociální a otázka životního prostředí a imigrace,“ říká M. Saint Martin.

Navíc stranická logika není jediná, která dochází uplatnění při hlasování, a to i přes hrozící nebezpečí oslabení vnitřní soudržnosti hlavních stran. Během volebních zasedání „mají poslanci často k dispozici dvojí volební seznam, jeden od své strany a druhý od vlády své země,“ říká diplomat pověřený sledováním parlamentního klání, „a nesmíme zapomínat také na práci lobbistů“. Jakmile se jedná o nějakou důležitou debatu, posílají některá stálá zastupitelství členských zemí v Bruselu voleným poslancům své země poznámky, ve kterých jim sugerují, jakou pozici mají zaujmout. A je na poslancích, zda se jejich doporučení budou držet, či nikoliv.