V poslední době se v Bruselu často připomínají dějiny Polska. Nikoli období pádu komunismu, nýbrž spíše věk „zlaté svobody“ polské šlechty na konci 17. století. „Nezapomeňme na polské liberum veto! Osud celého společenství závisel na jediném nesouhlasu, což vedlo ke zhroucení polské šlechtické republiky!" [v roce 1795], varoval Guy Verhofstadt, poslanec Evropského parlamentu a někdejší belgický premiér.

Nadšení z evropského principu „všech rovných“, který ztělesňuje princip jednomyslnosti, doposud uplatňovaný v rámci většiny zásadnějších evropských rozhodnutí, při srovnání se zvrácenou podobou šlechtické demokracie poněkud upadá. Tento posun způsobují především problémy spojené s ratifikací reformy Evropského fondu finanční stability (EFSF) v celkem 17 zemích měnové unie. Na dané reformě nicméně závisí osud Řecka a evropských bank, které potřebují finanční pomoc.

Ratifikace byla nejprve ohrožena ze strany Nizozemí a Finska, ale nakonec vedla k pádu slovenské premiérky Ivety Radičové na legislativním bitevním poli, když slovenský parlament při hlasování dohodu napoprvé zamítl. Bratislavská kauza v Bruselu opět oživuje debatu o zrušení pravidla jednomyslnosti při hlasování o fondech a návrzích na záchranu Evropy v krizi.

Prozatím se o tom všem diskutuje zcela neformálním způsobem. Summity francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a kancléřky Angely Merkelové dávají podobu těm nejvýznamnějším hospodářským reformám, které následně schvaluje zbytek eurozóny (či všechny členské státy EU, pokud to vyžadují smlouvy). Když se Francie a Německo nedokážou domluvit, stěžujeme si na nedostatek leadershipu v Evropě. Pokud se jim k dohodě naopak dospět podaří, systematicky odsuzujeme jejich diktát.

Evropská komise by v principu měla garantovat rovnováhu mezi členy EU. Ale její šéf José Manuel Barroso neustále ztrácí vliv ve prospěch předsedy Evropské rady [sdružující hlavy států a vlád] Hermana Van Rompuye. Ten je nezpochybnitelným pánem zákulisní diplomacie. Neustále cestuje mezi nejvýznamnějšími hlavními městy ve snaze najít kompromis mimo rámec procedur EU a dosah Evropské komise.

Van Rompuy by se měl brzy ujmout i řízení summitů eurozóny (Berlín a Paříž schválily jeho kandidaturu už v srpnu) a stát se hierarchickým nadřízeným Jeana-Clauda Junckera v čele euroskupiny (neformálního uskupení ministrů financí eurozóny), která zanedlouho v souladu s přáním Francouzů a Němců dostane tým stálých poradců a vlastní sekretariát.

„Evropská komise je a musí zůstat hospodářskou vládou EU“ – nechal se nedávno slyšet Barroso. Bojí se, aby nové instituce navázané na euroskupinu neukusovaly kousek po kousku pravomoci Komise a nepřenesly hospodářská rozhodnutí mimo rámec evropských smluv.

Naopak Paříž je spokojena s budoucím rozšířením svého vlivu v omezeném kruhu zemí eurozóny bez Britů a bez řady států střední Evropy, jejichž postoje v oblasti hospodářské politiky mají obecně mnohem blíže k Berlínu.

Reforma eurozóny, jejíž definitivní obrysy se narýsují během příštích dnů, zvýší odolnost Evropy vůči hospodářským šokům, ale zároveň v rámci Evropské unie prohloubí propast mezi tvrdým jádrem (eurozónou) a ostatními zeměmi včetně Polska. Ale vzhledem k postupující krizi by nedělalo dobrý dojem proti tomu protestovat.