V sedmdesátých a osmdesátých letech byla vzpomínka na 17. říjen 1961 zahalena těžkým rubášem. Kdo si v té době pamatoval, že jednoho podzimního dne byli muži, ženy a děti, kteří po celých rodinách beze zbraní demonstrovali v ulicích Paříže, ubiti policií, hozeni zaživa do Seiny nebo nalezeni oběšení v lesích? „Je to zkrátka jeden ze vzácných případů od počátku devatenáctého století, kdy policie v Paříži střílela na dělníky,“ říká historik Benjamin Stora. V následujících týdnech byly ze Seiny vyloveny desítky mrtvých Alžířanů s opuchlými tvářemi. Stora se domnívá, že si represe vyžádala stovku mrtvých, anglický historik Jim House hovoří o „minimálně“ 120 až 130 obětech a podle Jeana-Luca Einaudiho, autora knihy Pařížská bitva, jich bylo více než 150. Toho dne demonstrovali „muslimští Francouzi z Alžírska“ na výzvu francouzské federace Fronty národního osvobození (FNL) proti zákazu vycházení, které jim nařídil pařížský policejní prefekt Maurice Papon.

Více než 20 000 mužů, žen a dětí, kteří většinou žili v provizorních příbytcích na pařížském předměstí, tehdy poklidně demonstrovalo v ulicích Latinské čtvrti, na tzv. Velkých bulvárech a v blízkosti Elysejských polí. Policie zasáhla s nevídanou brutalitou: Na účastníky demonstrace čekala u východů z metra a v přilehlých ulicích, kde je surově bila a častovala nadávkami. „Ty nejslabší, ty, kteří už krváceli, ubili policisté k smrti, viděl jsem to,“ vypovídá v roce 1997 Saad Ouazen. Navzdory tomu, že nekladly žádný odpor, byly desítky demonstrantů zastřeleny a další utopeny v Seině. Celkem policie zatkla a v Paláci sportů a na stadionu Pierra de Coubertina internovala více než 11 000 Alžířanů.

Zatčení jsou několik dní vězněni na malém prostoru a v otřesných hygienických podmínkách a vystaveni surovému bití policistů, kteří jim nadávají do „špinavých kozlů“ a „krys“ [pejorativní označení obyvatel severní Afriky]. V Paláci sportů se lidé z hrůzy ani neodvažují chodit na toaletu, protože ti, kdo se o to pokusili, byli většinou zabiti. Následující den prefektura oficiálně oznámila tři mrtvé – dva Alžířany a jednoho Francouze z hlavního města. Tato lež se rychle prosazuje. Brzy ji překryje hradba mlčení. Na více než dvacet let.

I mezi francouzskými Alžířany byl masakr dlouho tabu

To, že se masakr ze 17. října 1961 nezapsal do kolektivní paměti, Benjamina Storu příliš neudivuje. „Pojmy jako původní obyvatel, imigrant, zkrátka ‚ten druhý‘ narážely [ve Francii] v těchto letech na velkou nevědomost a nepochopení. Jak chcete, aby se společnost s tímto pohledem na svět zajímala o imigranty žijící v nouzových koloniích na pařížských předměstích? Alžířané byli pro francouzskou společnost ‚neviditelní‘“.

V měsících, které následovaly po 17. říjnu, se k lhostejnosti veřejného mínění připojily kroky, které podnikaly úřady ve snaze celou záležitost ututlat. Svědectví popírající oficiální verzi byla zcenzurována. Amnestie provázející vyhlášení nezávislosti Alžírska v roce 1962 poté mlčenlivost francouzské společnosti zpečetila: Všechny stížnosti byly bez dalšího šetření založeny.

Navzdory všeobecnému mlčení vzpomínka na 17. říjen tu a tam zlomkovitě, roztříštěně a skrytě přežívá. V myslích alžírských imigrantů z pařížského regionu zůstává samozřejmě stále živá. „Lidé o tom mluvili mezi sebou, většina z nich ale vzpomínku na tuto událost svým dětem nepředala,“ vysvětluje anglický historik Jim House. „V osmdesátých letech věděli, že jejich děti ve Francii zůstanou, a měli strach, že by jim vyprávěním o policejním násilí, které zažili, ohrozili budoucnost.“

Na ráznější zásah do kolektivní paměti bude třeba vyčkat až do doby, než do věku dospělosti dospěje druhá generace alžírské imigrace. Tito mladí lidé prošli školami francouzské republiky, jsou voliči a občany Francie, ale intuitivně cítí, že předsudky a opovržlivé pohledy, jimž jsou vystaveni, souvisejí s alžírskou válkou.

Nadešel čast uctít památku mrtvých

Paměť se postupně probouzí. V osmdesátých letech provedl Jean-Luc Einaudi rozsáhlý výzkum. Jeho Pařížská bitva, vydaná u příležitosti třicátého výročí 17. října, způsobila šok. Kniha rozebírající hodinu po hodině inkriminované události i období mlčenlivosti, jež po nich následovalo, vyvolala debatu o represích proti Alžířanům.

Díky této a několika dalším knihám se památka na 17. říjen 1961 postupně dostává do veřejného povědomí. K jejímu oživení následně přispěly i dva dokumentární filmy: Le Silence du fleuve [Mlčení řeky] režisérů Agnès Denisové a Mehdiho Lallaouie v roce 1991 a Une journée portée disparue [Den prohlášený za nezvěstný] Philipa Brookse a Alana Haylinga. Tehdejší odpovědní činitelé se nicméně nadále hlásí k oficiální verzi.

Po historicích a bojovnících za kolektivní paměť vstupuje na scénu justice. Během procesu s bývalým vichistickým představitelem Paponem, který probíhal v roce 1997 v Bordeaux, se státní zástupci u data 17. říjen 1961 na dlouhou dobu pozdrželi. Bývalý policejní prefekt v konfrontaci s Jeanem-Lucem Einaudim nakonec přiznává, že během onoho „nešťastného večera“ bylo usmrceno „patnáct až dvacet osob“, což ale vysvětluje vyřizováním si účtů mezi samotnými Alžířany. Státní moc poprvé učinila gesto: Premiér Lionel Jospin otevřel archivy. Jen na základě vstupní databáze Ústavu soudního lékařství (většina archivních dokumentů policejního komisařství a říční brigády záhadně zmizela) je v roce 1998 potvrzena existence 32 mrtvých.

O dva roky později se Maurice Papon rozhodl Jeana-Luca Einaudiho zažalovat za pomluvu. Papon tentokrát přiznal třicet mrtvých, ale soud mu nedal za pravdu. Soudci shledali Einaudiho práci „seriózní, závažnou a kompletní“ a konstatovali, že „někteří, poměrně početní příslušníci pořádkových sil jednali s krajní brutalitou a s vůlí k represím“.

Oficiální verze událostí ze 17. října dnes přežívá jen ve fragmentech. Nadešel čas tento den patřičně uctít. V roce 2001, u příležitosti čtyřicátého výročí masakru, odhalil starosta Paříže Bertrand Delanoë na mostě svatého Michala desku „na paměť mnoha Alžířanů, kteří byli usmrceni 17. října 1961 během krvavých represí proti poklidné demonstraci“. V pařížském regionu vepsalo ony podzimní dny roku 1961 do kolektivního povědomí na dvacet pamětních desek a kamenů. Skládanka kolektivní paměti byla nakonec složena, ale mnozí ještě postrádají jeden dílek: uznání ze strany státu.