Proč se tedy tolik liší veřejná debata o unii v Polsku, kde je euroskepticismus považován za okrajovou věc, a v Česku, kde naopak euroskepticismus patří k hlavnímu názorovému proudu mezi elitami? Vysvětlení se zdá prosté a dá se do jisté míry aplikovat i na českou spíš neexistující veřejnou debatu o Lisabonské smlouvě: v Polsku se elity i občané shodují na tom, že unie znamená pro celou zemi civilizační skok. Brusel je na jedné straně (téměř) bezedná kasička na vybudování chybějících silnic a železnic, ale na druhé i inspirativní zdroj idejí a různých typů politik a strategií rozvoje. Je to také převodová páka, přes níž může Polsko prosadit svůj vliv v Evropě. Tento pocit ve Varšavě ještě zesílil poté, co Barack Obama odmítl postavit v Polsku základnu amerického protiraketového systému.
V Česku převažuje pocit, že vstupem do Evropské unie se vlastně vracíme tam, kde jsme kdysi byli - mezi nejvyspělejší demokratické státy světa. O civilizačním skoku se nemluví, i když i tady se staví obchvaty měst a zrychlují vlaky. Z tohoto pohledu čeští eurooptimisté nevedou bouřlivou obhajobu Lisabonské smlouvy a nechávají veřejný prostor opanovat euroskeptickým prezidentem, který potom v zahraničí vytváří "falešný a prázdný" obraz vůči Bruselu nevraživých Čechů.
Poláky s jejich nacionalismem samozřejmě nelze idealizovat. Ale lze jim závidět, s jakou chutí a vehemencí definují a obhajují své zájmy v Evropě, jak domácí obhájci unie dokážou zvednout každou rukavici, kterou jim euroskeptici předhodí. Českému místu v Evropě chybí obsah, meritorní debata. Vypadá to, jako by bylo právě jen v rukou těch šikovných technokratů a úředníků, kteří přesně vědí, kolik aut je potřeba k převezení delegací z bodu A do bodu B, a jak vyplnit formulář k žádosti o dotace na biomasu, nebo co přesně znamená "příloha č. 1 směrnice MŽP č. 5/2008 v platném znění". Proto to má Lisabonská smlouva v Česku tak těžké a nejisté. Celý článek čtěte na stránkách Hospodářských Novin...