Lisabon nebo Švýcarsko?

Kdysi, za dávných zlých časů, když Německo promluvilo, svět se třásl. Dnes by si toho svět ani nevšiml. Kdybych například v posledních týdnech spoléhal pouze na americké noviny a televizi, tak bych možná ani nevěděl, že se v nejdůležitější zemi Evropy právě odehrávají volby. Šaškoviny Silvia Berlusconiho se na stránky novin dostaly, ne však už seriózní evropská politika. Evropa není ani dost nebezpečná, aby si mohla pozornost vyžadovat, ani dostatečně dynamická a vlivná, aby si ji mohla nárokovat, tak jako to dělá třeba Čína. Evropa je hodná, nudná a opomenutelná.

Nenápadné Německo

V mnoha směrech je i to velikým úspěchem. Posledně co si Evropa prošla tak těžkou finanční a ekonomickou krizí, spojenou s vysokou nezaměstnaností, se Německo nerozhodlo být hodné a nudné. Tentokrát si však centristé svoji pozici triumfálně uhájili. Politika „svalme vinu na cizince“ nikam nevedla a Angela Merkelová potvrdila postavení jednoho z nejnevšednějších politiků Evropy. Nejnevšednějších pro svou výjimečnou schopnost předstírat všednost: mluví bez obalu, je neokázalá, praktická.

V koalici s FDP bude mít možnost prosadit nějaká snížení daní, prodloužit život atomovým elektrárnám a možná i učinit trh práce trochu svobodnějším. Ale zastánci volného trhu by se neměli příliš radovat. Stejně tak se sociální demokrati nemusejí tolik obávat. Merkelová II se od Merkelové I tolik lišit nebude. Ve volbách zvítězila díky tomu, že stála ve středu. A ve středu politického spektra i zůstane. Komplikovaný německý systém tzv. „checks and balances“, brzd a rovnováh, v každém případě brání prudkým, radikálním změnám.

Merkelová a její pravděpodobný ministr zahraničí, liberální Guido Westerwelle, také příliš nezmění zahraniční politiku. Německo bude i nadále nejbližším partnerem Ruska v Evropě. Bude se snažit být dobrým spojencem Spojených států, ale zároveň i o to, aby se němečtí vojáci v Afghánistánu vyhnuli nebezpečí - a potud, co dobré mravy dovolí, bude pokračovat i v čilém obchodování s Íránem.

Kukačkové hodiny

Podrobnosti budou dohodnuty během měsíce koaličních vyjednávání. „Až 9. listopadu přijedou do Berlína světoví státníci, ráda bych je uvítala s novou vládou,“ říká Merkelová. 9. listopad – to je výročí pádu Berlínské zdi. Člověku se vybaví naděje i obavy roku 1989. Německo v srdci sjednocené Evropy, vzor pro svět. Nebo, jak přehnaně blouznili konzervativní Britové a Poláci, Německo jako Čtvrtá říše. Ale místo toho se nám dostalo ... hodin s kukačkou, jak jednou zavtipkoval Orson Welles, když měl shrnout výdobytky dvou tisíc let švýcarské civilizace. Německo jako Velké Švýcarsko.

A nejen Německo. Celá Evropa je dnes Velkým Švýcarskem. Má malé a velké kantony a každý z nich si vášnivě brání své tradice a samosprávu. Máme kanton Slovinsko a kanton zvaný Francie, kanton Británii a kanton Lucembursko. Některé z nich jsou důležitější než jiné, ale žádný z nich není ani zpola tak důležitý, jako býval – to platí zvláště v případě Francie a Británie. Nicméně i tyto země si stále myslí, že důležité jsou. Velké Švýcarsko zajišťuje vysokou míru bezpečnosti, prosperity, svobody a sociálních jistot pro většinu svých občanů, i když ne úplně pro všechny, a pro většinu - i když ne všechny - své obyvatele. Pro jeho občany je to pro život jedno z nejlepších míst na světě.

Zrak obrácený na Irsko

O takovém „Švýcarsku“ se dá říci spousta pozitivních věcí. Otázkou ale zůstává: dokážeme se s tím my Evropané spokojit? Je to opravdu vše, co v 21. století očekáváme? Mám podezření, že ve svém nitru by mnoho Evropanů odpovědělo „ano“. Problém však tkví v tom, že když se rozhodneme býti Velkým Švýcarskem, tak tím postupně ztrácíme podmínky pro to, abychom Velkým Švýcarskem být mohli. Cílem evropské zahraniční politiky nemůže být moc pro moc, ale moc chránit a prosazovat hodnoty, které jsou stále více sdíleny všemi evropskými zeměmi, avšak ve světě neevropských gigantů jsou nadále přehlíženy.

Německo je pro tuto volbu důležité. Británie je pro tuto volbu důležitá – i když pod vedením konzervativců pravděpodobně zamíří nesprávným směrem. Nicméně tento týden je nejdůležitější zemí Irsko. Protože právě Irsko bude 2. října znovu hlasovat o Lisabonské smlouvě. Aby byl evropský hlas ve světě více slyšet, potřebujeme, aby Irové hlasovali pro. Pro demokracii je problematické, když se „ne“ napoprvé nepovažuje za odpověď. Ale v demokracii je rovněž problematické, že britské noviny, vlastněné Rupertem Murdochem, hrají v irské rozpravě takovou roli. Irové se musejí rozhodnout sami, a to na základě vlastních důvodů. Neměli by být podrobeni žádným výhrůžkám, jaké děsivé následky by nastaly, pokud by si zvolili „špatně“. Nicméně pro budoucnost Evropy jsou irské volby možná ještě důležitější, než ty německé.