Rozhodnutí soudu, který 11. října poslal bývalou premiérku Julii Tymošenkovou na sedm let do vězení, věnoval evropský tisk velkou pozornost a rozsáhle jej komentoval. Je to zřejmě poprvé od oranžové revoluce, kdy se vnitropolitické záležitosti Ukrajiny, země se 45 miliony obyvatel, dostaly na přední stránky mezinárodních médií.

Zatímco EU a USA zaujaly vůči tomuto soudnímu rozhodnutí striktní postoj, reakce ukrajinské společnosti byla spíše vlažná. Klást vše za vinu prezidentu Viktoru Janukovyčovi, který zemi vládne půl druhého roku, k ničemu nevede. To, co se však nyní děje v zemi, je předvídatelným a logickým důsledkem vývoje, kterým se Ukrajina ubírá už dvacet let.

Ukrajinské soudnictví se stále řídí normami z doby sovětské nadvlády, což je jen dalším důkazem toho, jak rozsáhlé reformy by tato země měla provést. Jestliže si evropská veřejnost uvědomila složitost vnitropolitické situace na Ukrajině až po vyřčení rozsudku, pak ukrajinské obyvatele toto rozhodnutí nijak nepřekvapilo. Ukrajinci jsou zvyklí s byrokratickým systémem bojovat a mít se neustále na pozoru, a to nezávisle na tom, kdo zemi zrovna řídí.

Naděje, které občané Ukrajiny vkládali do stran, jež se dostaly k moci po oranžové revoluci v roce 2004, a které se nakonec nikdy neproměnily v činy, přivedly společnost k apatii. Dvakrát po sobě (v r. 2006 a 2007) získaly tzv. „oranžové strany“ ve volbách parlamentní většinu. Neustálé šarvátky a neuskutečněné reformy nakonec veškerou důvěru v ně podlomily.

I přes marnost budování demokracie

Příklad Ukrajiny dobře ilustruje, jak marné a nereálné je budovat demokracii a právní stát v zemi, které taková zkušenost chybí. Přestože Ukrajina vždy podávala důkazy o tom, že se chce učit a že se chce otevřít. Odpovědnost za to nesou bezpochyby sami Ukrajinci, nelze přitom ale opomínat, že svůj podíl na vývoji v zemi mají i zahraniční síly.

Bez výrazné účasti různých mezinárodních organizací na zavádění reforem v zemích střední a východní Evropy by se možná některé z nich členskými státy EU nikdy nestaly. Na této situaci není nic nového: Po druhé světové válce by se bez vnější asistence či účasti na evropském projektu staré evropské národy z krize bývaly také nedostaly.

Rozhodnutí vstoupit do Evropy učinil Kyjev už v polovině devadesátých let a všichni ukrajinští prezidenti jej podporovali. Co se Evropy týče, ta se už dvacet let snaží kroky, které Ukrajina podniká směrem k integraci, zpomalit s tím, že zemi považuje za šedou zónu nebo jakýsi sanitární kordon [vůči Rusku]. Po východním rozšíření byla postavena nová zeď, která končí před Ukrajinou.

Je třeba pokračovat v dialogu

Vztahy mezi Unií a Ukrajinou zaznamenávají výrazný posun teprve nyní. Asociační dohoda, jejíž technické náležitosti byly dojednány 20. října a díky níž by do konce tohoto roku mohla vzniknout zóna volného obchodu, by Ukrajinu ochránila před opakováním patové situace, v níž se země ocitla po rozpadu Sovětského svazu.

V souvislosti s odsouzením Julie Tymošenkové musejí Ukrajina a Evropská unie učinit několik rozhodnutí. Odložení, respektive ukončení vyjednávání nebo uvalení sankcí by Ukrajinu izolovalo ještě víc. Brusel by tímto způsobem pokračoval v politice odkladu, kterou až dosud vedl. K překonání kritické situace je však zapotřebí, aby obě strany pokračovaly v přímém dialogu a hledání kompromisů.

Právě v tomto ohledu hrají nové členské státy, jako například Estonsko, které lépe rozumí situaci v postsovětském prostoru a složitému kroku, jaký představuje hospodářská transformace, důležitou roli. Tallinn vstup Ukrajiny do EU podporuje už dlouho. Zřízení Estonského centra pro Východní partnerství, kde se Estonsko dělí o své zkušenosti s úředníky z partnerských zemí, je povzbudivým znamením. Všechny tyto malé kroky, kterých by mělo v budoucnosti přibývat, představují jeden z nejúčinnějších způsobů, jak Ukrajinu přiblížit ostatním členům Unie. Pokusy o její izolaci přinesou přesně opačný výsledek.