Vyberte si jazyk
Není to už ona „gay síla“, propagovaná s notnou vehemencí monotematicky zaměřenými aktivisty, jejichž politickou činnost určovala sexuální orientace a program se omezoval pouze na „pomoc věci“. Příkladem by mohl být Peter Tatchell, muž, který měl jako jediný občan západního světa odvahu bojovat „občanským zatykačem“ proti nejhomofobnějšímu africkému diktátorovi Robertu Mugabemu.
Nyní jsou to přední politici, u nichž sexualita tvoří, na různém stupni, jeden z elementů jejich politického boje. V posledních dnech jsme v Evropě přihlíželi triumfu dvou předních osobností figurujících na „Gay seznamu“, které se ve svých vládách staly politickými „dvojkami“: chladný Peter Mandelson, zachovávající ve věci své sexuality vždy diskrétnost („Můj sexuální život je záležitost soukromá, nikoli však tajná,“ sdělil BBC v roce 1999, po bouřlivém outingu Matthewa Parrise, novináře a bývalého poradce Margaret Thacherové), který ale v posledních letech působil uvolněněji a nakonec si získal přízeň a uznání coby skutečný hrdina britských labouristů. Předstoupil rovněž před aktivisty kongresu v Brightonu [koncem září] s velice živým proslovem, plným narážek nasvou sexuální orientaci.
Westerwellemu se přezdívá Gay-Do
Dále je tu Guido Westerwelle, lídr německých liberálů, který v červenci roku 2004, po letech mlčení, jež mu vynesla mnohé pomluvy, veřejně odhalil svou sexuální identitu. Na oslavu padesátin své přítelkyně a nyní také kolegyně z vlády Angely Merkelové dorazil v doprovodu svého partnera, podnikatele Michaela Mronze, zcela v souladu se scénářem dobře fungujícím v zemích, jako jsou Holandsko či skandinávské státy, kde vládne klidný liberalismus a gay poslanci a radní slaví už dvacet let úspěchy.
Ještě pohodověji než Mandelson zvládl volební kampaň Guido (jméno se v němčině vyslovuje Ghi-do, ale někteří mu říkají Gay-Do), který se neostýchal dělat si legraci ze své „schwul“ orientace. Dvojka v budoucí vládě Angely Merkelové se s veškerou pravděpodobností stane ministrem zahraničních věcí. Zatím jezdí po světě, přičemž jedny okouzluje, druhé děsí. „Gay list“ zahrnuje rovněž jména významných radních, jako je například berlínský primátor Klaus Wowereit, který nyní zaujal dobré startovní postavení v závodu (plném překážek) o předsednictví německé sociální demokracie po výrazném volebním debaklu 27. září.
Na pařížské radnici stále vládne nezdolný Bertrand Delanoë. Ač nemá Wowereitovu impozantnost, představuje pro Socialistickou stranu, tak jak ji navrhl prostopášník – a heterosexuál – François Mitterrand, cennou figuru v případě, že by selhalo nadšení vůči dvěma dámám první linie – Martine Aubryové a Ségolène Royalové.
Po vítězství labouristů v roce 1997 se s programy Blairových vlád směřujícími k odstranění veškerých sociálních překážek namířených proti gayům začala ve Velké Británii objevovat celá řada ministrů a poslanců homosexuálního zaměření, počínaje bývalým ministrem kultury Chrisem Smithem, který se jako první homosexuál dostavil v doprovodu svého přítele na oficiální večeři do Buckinghamského paláce, kde jej všichni zahrnuli vřelými úsměvy (princ Philippe posměšky). Zmíněné ministerstvo obývá v současné době bývalý redaktor BBC Ben Bradshaw, který je vůbec prvním evropským ministrem, který se „oženil“ se svým partnerem [v rámci občanského svazku]. Po vzoru svého idolu Tonyho Blaira tak na postupné cestě k moci nechá příští možná vláda konzervativce Davida Camerona široký prostor svým homosexuálním přátelům (Nick Herbert, Nick Boles a Ivan Massow patří k jejím blízkým poradcům).
A jsme opět u toho: být homosexuálem, který má za sebou „coming out“, znamená bojovat po boku levice, nebo přinejmenším liberální strany. Pravicoví homosexuálové (nebo katolíci jakéhokoliv zaměření) se skrývají. Ačkoliv: v zemi, kde jsou už od osvícenství gayové lib-lab široce zastoupeni jak v místních, tak státních orgánech, můžeme konkrétně zmínit případ mladého ministra ekonomie třetí vlády Jana Petera Balkenendeho, neochvějného katolíka Joopa Wijna, narozeného v roce 1969. Krátkou, ale zvučnou politickou kariéru má za sebou nizozemský lídr pravicové strany zaměřené proti přistěhovalcům Pim Fortuyn, zavražděný v roce 2002. A co takhle Rakušan Jörg Haider, který zemřel na následky dopravní nehody v roce 2008 a který vůdcem strany jmenoval svého mladičkého šestadvacetiletého přítele Stefana Petznera?
