Zpráva Evropa po Lisabonu
Tony Blair je oficiální kandidát na místo prezidenta Evropské unie. (Image: Presseurop)

Hledá se evropský George Washington

Irské „ano“ Lisabonské smlouvě znovu rozvířilo spekulace o tom, kdo se stane budoucím prezidentem Evropské unie. Evropská sedmadvacítka, která stále nedokáže hovořit jako jeden muž, však zatím nenalézá ideálního člověka, který by byl schopen ztělesňovat Evropu, domnívá se deník Le Monde.

Zveřejněno dne 6 října 2009 v 14:43
Tony Blair je oficiální kandidát na místo prezidenta Evropské unie. (Image: Presseurop)

Nacházíme se na summitu G20 v Pittsburghu: Brit Gordon Brown vychvaluje keynesiánské oživení ekonomiky a kancléřka Angela Merkelová se s ním hádá, protože požaduje od Německa menší přebytek obchodní bilance a větší domácí spotřebu. Nicolas Sarkozy nadále brojí proti bankéřům, zatímco Ital Silvio Berlusconi pokračuje v monologu kritizujícím spekulace s ropou. Pak je tu ještě Holanďan Jan-Peter Balkenende, na kterého vybylo, stejně jako na Španělsko, jen sklápěcí sedátko, a který se vyjadřuje ke všem tématům. Každý má svou zálibu. Evropané, kteří mají v G20 spolu s Evropskou komisí a švédským předsednictvím dohromady osm křesel, sehráli kakofonickou skladbu. Z pohledu Washingtonu či Pekingu je to jedno: pokud se nic nezmění, scvrkne se zakrátko G20 na G2 a správu světových záležitostí převezme do svých rukou americký a čínský prezident.

Lze si představit, že by nyní, po irském schválení Lisabonské smlouvy, začali Evropané hovořit jedním hlasem, který by měl vliv na chod světa? O tom snil Valéry Giscard d'Estaing, který do smlouvy prosadil trvalé předsednictví Evropské rady: člověka zvoleného na dva a půl roku, který by měl Evropskou unii reprezentovat na mezinárodní scéně. „Evropa si musí najít a vytvořit svého George Washingtona“, nabádá Giscard d'Estaing.

Evropa porodí tříhlavé monstrum

Navzdory přetrvávajícímu mýtu reorganizace navržená v Lisabonské smlouvě fungování Unie nezjednoduší: zplodí pouze tříhlavé monstrum, které řízení Evropy ještě ztíží. „George Washington“ bude muset obývat společnou domácnost s předsedou Evropské komise, strachujícím se o svá obchodní a rozpočtová práva, a s ministrem zahraničí, který bude držet ruku nad diplomatickými službami. A žádný z vrcholných představitelů Evropy nehodlá přenechat své křeslo – v G20, v dohasínající G8, v MMF či v Bezpečnostní radě OSN – ve prospěch sjednocené evropské reprezentace.

Newsletter v češtině

Pouze charismatická osobnost by mohla sdružit tuto Evropu, jež připomíná situaci měst z dob řecké antiky či italské renesance, která byla odsouzena k marginalizaci proto, že se nedokázala spojit proti měnícímu se světu. Jen málo je ale těch, kteří věří v příchod člověka seslaného samou Prozřetelností v době, kdy sedmadvacet evropských států spěšně znovuzvolilo převelice opatrného José Manuela Barrose do čela Evropské komise.

Muž ve stínu či charismatická osobnost?

Post trvalého předsedy Evropské rady se zdá být taktéž omezený. Sarkozy by na tomto místě rád viděl silnou osobnost, ale podporuje včerejšího a zpochybňovaného muže, bývalého britského premiéra Tonyho Blaira, stojícího za válkou v Iráku a krachujícím finančním modelem. Zdá se, že Sarkozy na svůj plán nyní rezignoval. Merkelová prosazuje stínového muže, který by nebyl tváří Evropy, ale tajemníkem hlav států a šéfů vlád. Mezi kandidáty se objevuje jméno nepříliš velkého euronadšence Balkenendeho, ale šance má i více proevropsky laděná finská kandidatura.

S výjimkou překvapivého zvratu hodlá Sarkozy zastínit tyto slabiny dohodou s Merkelovou: je-li řeč o charismatických vůdcích Evropy, nejsou to snad oni, když Londýn je mimo hru? Brown je u konce s dechem a jeho pravděpodobný nástupce, konzervativec David Cameron, se sám vylučuje z klání kvůli svému euroskeptismu. Paříž a Berlín zatím uvažovali o vzájemných návštěvách ministrů, doplňujícím protokolu k francouzsko-německé Elysejské smlouvě o přátelství, pompézní ceremonii k dvacetiletému výročí od pádu berlínské zdi. Je to zcela přirozené, když se oba státníci účastnili ruku v ruce summitu G20 a k tomu samému se chystají i v záležitosti globálního oteplování. Ve skutečnosti nastane mezi Francouzi a Němci rozkol poté, co exploze veřejného dluhu ohrozí euro. Navzdory recesi zaznamenává Německo deficit jen o něco málo překračující 3 % svého HDP, což je míra, kterou Francie stěží dosahovala v časech ekonomického boomu. Obě země si jsou den ode dne vzdálenější. Německo, které nyní na sociální výdaje věnuje z rozpočtu menší část než Velká Británie, hodlá pokračovat v běhu za prosperitou. Sarkozy, který úsporná opatření odmítá, předhonil Švédsko a stal se mistrem světa ve veřejných výdajích.

Iluze německo-francouzských vztahů

Co se týká průmyslu, Němci si chtějí nadále razit cestu sami a odmítají se řídit francouzskými modely. Každý si nenápadně hledá hranice mimo EU. Německo jedná s Ruskem a čínskými zákazníky, zatímco ústavní soudci a veřejné mínění odmítají veškerou další integraci. Sarkozy postupně odevropšťuje svou politiku a navazuje spojenectví na všech kontinentech – s Brazílií, Egyptem, Spojenými arabskými Emiráty či s Indií.

Jediná jistota vyplývající z přijetí Lisabonské smlouvy se týká obnovení procesu rozšiřování. Chorvatsko ho přivítalo. Turecká agenda, která už je tři roky v útlumu, se znovu otevře. Přes Sarkozyho vůli se možná jedná o jediný skutečně rozjetý politický projekt v Evropě.

Kandidáti

Nejistý favorit Tony Blair

Obsazení funkce prezidenta Evropské unie, která bude vytvořena poté, co Lisabonská smlouva vstoupí v platnost, je v Bruselu i ostatních evropských metropolích velice aktuálním tématem. A „Tony Blair se stává v soutěži, která nemá oficiálního kandidáta, stále větším favoritem“ informuje list Financial Times. Ačkoliv německá kancléřka jeho případnou nominací moc nadšená není.

Ale tento hospodářský deník zná i další potenciální uchazeče o post. Nizozemský premiér Jan Peter Balkendende by podporu Merkelové dostal. Bývalý finský ministerský předseda Paavo Lipponen by zas mohl být kompromisním kandidátem. A vzdálenou eventualitou je též bývalý španělský předseda vlády Felipe González, který byl pověřen misí o reflexi budoucnosti Evropy.

List ABC se domnívá, že možným kandidátem by mohl být francouzský předseda vlády François Fillon. Ale podle tohoto španělského deníku „by se Nicolasi Sarkozymu nelíbilo, aby ho na evropských summitech řídil někdo, kdo byl předsedou jeho vlády.“ Na post Vysokého představitele EU, který podle deníku „jistě připadne levici,“ by byl nejlepším kandidátem Frank-Walter Steinmeier, zanedlouho bývalý německý ministr zahraničí.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma