Občanství jako novinka

Prvního října prohlásil ministr spravedlnosti Indrek Teder před estonským Parlamentem, že je Estonsko příliš etnocentrické a mělo by se znovu zamyslet nad principy a filozofií estonského státu. Podle jeho názoru by bylo třeba přejít k více občanskému smýšlení [V Estonsku se dělá rozdíl mezi estonskými státními příslušníky a Neestonci]. Po dubnových nepokojích v roce 2007 [kdy poté, co byla přemístěna socha Bronzového vojáka, vztyčená na památku vítězství sovětských sil proti nacizmu, se proti sobě postavili policie a příslušníci ruské minority], začalo Estonsko aktivně usilovat o integraci mladé neestonské generace do společnosti.

Když se ale veřejné mínění uklidnilo, nahradila starosti o sociální soudržnost mnohem ožehavější témata. Kromě několika návrhů zákona se otázky integrace probíraly na úrovni ministerstva populace [od letošního léta], aniž by vyvolaly ve společnosti širší debatu. Návrhům, které ministerstvo spravedlnosti předložilo vládě, lze proto zatleskat, protože umožnily znovu otevřít debatu týkající se národnostních otázek v Estonsku. Teder těmito návrhy šíří kosmopolitní myšlení, které v současném Estonsku nenalézá přílišnou odezvu. Je politicky přijatelnější mluvit o národním státě a vitální síle estonského národního cítění než diskutovat o nebezpečenstvích souvisejících se situací etnocentrického státu.

Směrem ke společnosti občanů

V Evropě je koncept národního státu vnímán velice odlišně. Staré evropské země zastávají obecně přístup, podle kterého musí být každý jedinec žijící na území státu a hovořící jeho jazykem považován za plnoprávného člena společnosti. Nově příchozí východoevropské země jsou vzhledem ke svému historickému vývoji více etnocentrické, neboť se během padesáti let nemohly účastnit procesu otevírání hranic v Evropě a celá tato situace je pro ně zcela nová.

Pokud stát mluví v souvislosti s národnostními otázkami spíše o občanech než o státních příslušnících, dokládá to vyspělost jeho společnosti. Přejít ke koherentnějšímu a „občanocentričtějšímu“ modelu společnosti, tak jak ho navrhuje ministr spravedlnosti, je zřejmě nevyhnutelné, neboť v 21. století nelze uvažovat o národnostních otázkách stejně jako ve století 19. Otázkou zůstává, zda bude tento proces řízen na úrovni státu, nebo se projeví novými nekontrolovatelnými „excesy“ [společnosti], jako tomu bylo v roce 2007. Je jasné, že by bylo rozumnější začít s tímto procesem v době, kdy je stát ještě schopen převzít nad ním kontrolu, než zůstat pasivní a riskovat ztrátu kontroly.

Úvaha

Nové občanství pro integraci přistěhovalců

Globalizace migračního jevu „se dotýká [fenoménu] soužití, tzn. samé podstaty občanství,“ tvrdí Catherine de Wendenová z pařížského Střediska mezinárodního výzkumu a studií. Evropské státy, „na rozdíl od Spojených států, Kanady nebo Austrálie, které definovaly občanství v šedesátých letech, mají krátkou zkušenost s multikulturalismem“, vysvětluje de Wendenová vrozhovoru uveřejněném v Le Monde. Evropě, která byla po dlouhou dobu výjezdním regionem, je tudíž „zatěžko přijmout skutečnost, že je přistěhovaleckým světadílem,“ respektive místem osidlování. Jelikož imigranti začínají tvořit podstatnou složku populace evropských zemí, je naléhavé, aby tyto země zřídily statut migranta, domnívá se badatelka.

„Země budou spokojené jen tehdy, pokud budou mít migrující osoby nějaký statut, budou platit sociální pojištění, konzumovat zboží a posílat peníze blízkým“. Podle de Wendenové by navíc bylo vhodné zavést všeobecné právo na mobilitu, neboť mnozí migranti, jako například bohatí a kvalifikovaní pracovníci, usilují o mobilitu jako způsob života. „Poraženým je v otázce mobility stát snažící se prosazovat svou suverenitu ve věci kontroly hranic a vymezování národní identity,“ soudí de Wendenová. Princip mobility zakopává de facto o odpor vlád, které nadále dávají přednost bezpečnostnímu postoji k přistěhovalectví. „Postihujeme migraci ke škodě ekonomického a sociálního přístupu,“ tvrdí de Wendenová.