Nejsou to otázky, které kladou evropská referenda, ale ty, na které se Evropané pokoušejí najít odpověď.

Stane se hlavním motorem Evropy její kultura a tradice? Nebo to bude spíše její schopnost vymýšlet nové formy sebeřízení, podpory vnitřní integrace a organizace vztahů se zbytkem světa? Bude zítřejší Evropa závislá více na svých muzeích, hudebních orchestrech a restauracích, nebo na továrnách, laboratořích a univerzitách? Takový pohled na věc samozřejmě vede ke karikatuře evropských dilemat a možností. Evropa bude vždy představovat kulturní velmoc a vždy bude baštou vědy, průmyslu a vojenství. Nicméně jako v každé karikatuře nám protiklad Evropa-muzeum a Evropa-laboratoř umožňuje postavit proti sobě ve zkratce dvě výrazně odlišné vize budoucnosti. Koncepce Evropy jako laboratoře se nesoustřeďuje ani tak na její vědecké kapacity, jako spíše na schopnost testovat nové formy vlády, nové instituce, nové typy veřejné politiky, nová pravidla řízení.

Nová pravidla zvýší transparentnost EU

Právě o tom Irové hlasovali. Když měli loni odpovědět na otázku poprvé, řekli ne. A teď říkají ano. Čemu ale říkají ano? Říkají ano tomu, aby měla Evropa jediného lídra na plný úvazek a přestala být závislá, tak jak je tomu doposud, na předsednictví, které si každých šest měsíců předávají vedoucí představitelé zemí a vlád sedmadvaceti členských států. Nový prezident získá mandát na dva a půl roku a může být jedenkrát znovuzvolen. Vážnými kandidáty na tento post jsou v současnosti Felipe González a Tony Blair. Irové hlasovali rovněž ve prospěch volebního systému spravedlivějšího z hlediska kolektivního rozhodování; hlasovali pro to, aby každá členská země měla v Evropské komisi jednoho zástupce, aby se zlepšilo fungování Evropského parlamentu, aby měla Evropa v komunikaci se světem zástupce, jehož funkce by byly lépe vymezeny a který by měl větší pravomoci, a pro další změny tohoto typu, které všechny zvýší efektivitu a průhlednost fungování Evropské unie.

V roce 2040, bude Evropa představovat 4% světové populace

Tato volba není ani tak spojena s nadšením pro institucionální změny, jako spíše s přesvědčením, že Irsko na tom bude lépe, přidá-li se k Evropě, a Evropa na tom bude lépe, bude-li integrace pevnější a efektivnější. Teď je ještě třeba, aby smlouvu schválilo Polsko a aby český prezident Václav Klaus přestal se svými odkládacími manévry. Pokud bude dokument přijat, bude mít Evropa zcela nové institucionální schéma v roce 2010. Tyto inovace jistě pro politiku nejsou něco jako nově objevený lék proti rakovině; nejsou ani kouzelným zaklínadlem, které by vyřešilo závažné strukturální problémy, se který se Evropa potýká. Je to nicméně rozhodující krok vedoucí Evropany k lepší budoucnosti. Krok, který nemá obdoby.

Podle odhadů historika a nositele Nobelovy ceny za ekonomii Roberta Fogela žilo v Evropě v roce 2000 6 % světové populace a její ekonomika představovala 20 % veškeré světové hospodářské činnosti. V Číně a Indii žilo 38 % obyvatel planety a jejich ekonomika představovala 16 % celosvětové hospodářské činnosti. V roce 2040 budou podle Fogela v Evropě žít jen 4 % světové populace a její ekonomika se na celosvětové nebude podílet víc než 5 %. Na území Číny a Indie pak bude sídlit 34 % z celkového počtu obyvatelstva a jejich ekonomika dosáhne až 52 % celosvětové hospodářské činnosti.

Zaručit, aby Evropa vystupovala v jednání se světem jednotně, efektivně a novátorsky, je z tohoto pohledu přímo imperativem. Zatím se to ale zdá být velkým problémem.