"Pondělní manifestace" proti komunistickému režimu 16. října 1989, v Lipsku (Deutsches Bundesarchiv)

Zeď padla v Lipsku

Berlín a jeho zeď symbolizují konec komunismu v Evropě. Východoněmecký režim se přitom začal 9. října 1989 otřásat v hlavním městě Saska. Bez obrovské demonstrace, která tam ten den proběhla, se historie mohla psát jinak, připomíná Die Zeit.

Zveřejněno dne 9 října 2009 v 13:44
"Pondělní manifestace" proti komunistickému režimu 16. října 1989, v Lipsku (Deutsches Bundesarchiv)

Všechny světové historické události se vyprávějí dvakrát: poprvé jako příběh hrdinství, podruhé jako vtip. Žijeme ve světě, který je vůči hrdinům ironický a skeptický. Naučili jsme se totiž obávat hrdinství jakožto vedlejšího projevu války a diktatury. Doposud jsme „die Wende“ [„obrat“, období přechodu východního Německa k demokracii, od posledních komunálních voleb v NDR v květnu 1989 po první svobodné parlamentní volby v březnu 1990] raději omezovali na pád berlínské zdi coby zázrak zpestřený šampaňským, který spadl z nebe na rozdělený Berlín jako dar. Na vzpomínkových výročích soustřeďujících se na hlavní město vždy ležel stín historické lži, neboť drama nevyvrcholilo v Politbyru, ale v Lipsku.

Právě tam byl stát 9. října, kdy 70 000 lidí obsadilo město a paralyzovalo represivní aparát, poprvé stižen neschopností. Tato událost dodala odvahu sympatizantům ve všech ostatních zemích a demoralizovala mocné. Dalo by se říci, že zeď padla v Lipsku. Bez 9. října by nebylo 9. listopadu. U příležitosti dvacátého výročí pádu berlínské zdi se zdá, že my ostatní to nyní konečně také chápeme.

Poklidná revoluce

Triumfální scény všeobecného objímání na berlínské zdi se objevují stále řidčeji, nahrazovány pohledem na tiše se valící proud obyvatel Lipska. Čím dál častěji používáme výraz „die Wende“, jehož autorem byl předposlední předseda Státní rady Egon Krentz, s tím významem, který opravdu má. Ne pád berlínské zdi, ale pokojná revoluce.

Newsletter v češtině

Legenda vznášející se kolem podivné revoluce poukazuje na vážnou věc: na odvahu, kterou včas projevili Sasové, a na zbabělost, za niž by se měli stydět ostatní Němci, protože do ulic vyšli pozdě. Podle této legendy mělo v září nebo v říjnu přijet na čerpací stanici v Lipsku auto s označením severoněmeckého okresu, možná dokonce berlínským „I“. Sasové, kteří na benzínce pracovali, odmítli řidiče obsloužit s tím, že má „jít demonstrovat a pak se může vrátit“. Nevíme, jestli se to stalo opravdu takto, spor ale trvá už dvacet let: které město je skutečně hrdinské? Lipsko nebo Berlín?

Je to spor o uznání. Na významu nabyl během debaty, která provázela stavbu pomníku věnovaného sjednocení. U obyvatel Lipska to vyvolala dojem, že se na ně zapomnělo, a museli být proto uklidněni dotací 15 milionů euro, aby si mohli postavit vlastní pomník. To spory neurovnalo, tím spíš, že se zakládají na nevoli hluboce zakořeněné už v dobách NDR, kdy pohrdání metropolí živil jak vztek vůči státní moci, tak žárlivost na východní Berlíňany, kteří požívali jistých výsad.

Fotografií z lipské manifestace není mnoho

Vitrína směrem na Západ“ byla vybavena za propagandistickými účely vzácným zbožím. Venkov považoval Berlíňany za loajální vůči systému, konkrétně proto, že byli blízko moci, což byla myšlenka, která se s rokem 1989 ještě utužila: obyvatelé hlavního města byli ve vleku. Jejich největší demonstrace 4. listopadu byla povolena úřady.

Dnes je konkurenční boj mezi oběma městy roznícen skutečností, že Berlín byl pozdvižen na symbol znovusjednocení. Je pravda, že berlínská zeď symbolizovala rozdělení Německa. Ti, kteří ji za tance vzali útokem, nemůžou každopádně zastřít, že ten den, kdy se vše rozhodovalo, zde vládlo stísněné ticho. Strach poněkud upadl v zapomnění, protože z prvních demonstrací, které probíhaly každé pondělí od září do 9. října 1989, existuje jen velmi málo záběrů. Západní novináři měli akreditace jen na Berlín. Natáčení bylo navíc zakázané, jak dokládají potajmu nafilmované záběry. Je na nich vidět ničím nechráněný roztříštěný dav a represe proti obklíčeným demonstrantům. To, co vidět není, je přibližně šest tanků, nervozita Bereitschaftspolizei (pořádkové jednotky) a hrozba smrti, která se vznášela ve vzduchu od té doby, co Egon Krenz na konci září schválil během státní návštěvy Číny masakr v Pekingu. Lidé se tím nedali zastavit. To budiž jejich vítězstvím.

Nepatrní hrdinové

Je ironií dějin, že o vavříny za mírový průběh demonstrací 9. října se přihlásili funkcionáři SED [Sjednocená socialistická strana východního Německa] v Lipsku a čelní politici v Berlíně. Egon Krenz, který na konci demonstrace telefonicky požehnal „rozhodnutí“ nepoužívat střelné zbraně, by měl být právem označen za nejhanebnějšího falešníka této dějinné události. To, že toto rozhodnutí opravdu padlo, totiž není jisté. Podle mnohých důkazů zabránila krvavé odezvě pouze absence rozkazů. Ještě stále nám zbývá odhodlat se k tomu, rozpoznat typ hrdinů stavějících se proti každé autoritě, který existoval v té době. Na rozdíl od toho, co vypráví historie, k žádným sporům mezi Berlínem a Lipskem nedošlo, disidentská síť se rozkládala po celém území republiky. V září se Berlíňané účastnili prvních demonstrací v Lipsku. Na začátku října se obyvatelé Lipska vydali do Berlína.

Nemáme záběry ze všech demonstrací, které se konaly na podzim, ale hrdinských měst a vesnic existoval v té době nespočet. To, že některé z nich nejsou zahrnovány poctami, lze vysvětlit povahou mírových revolucionářů. Tito lidé nespojovali své revoluční činy s žádnými požadavky moci. Jejich zbraní byla statečnost. Jejich taktikou zmírňování nepřátelské činnosti, jejich strategií skromnost. Hrdinové z roku 1989 se poznají tím, že nepožadovali, aby byli za hrdiny označováni.

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma