Zpráva o tom, že Řecko rozhodne o evropském záchranném plánu v referendu, všechny zaskočila. Oznámení vyvolalo řadu komentářů, díky nimž můžeme lépe porozumět tomu, jak to v životě evropských tvůrců veřejného mínění vlastně chodí. Jejich praktiky se silně podobají praktikám náboženských skupin. Společenství Evropanů z povolání (vytýkáme jim, že vytvářejí úřednický Leviathan, ale je to výtka nespravedlivá, protože jich je poměrně málo), tito rozumní lidé, kteří sídlí v Bruselu a považují se za „Evropu“, vykonávají jakousi bohoslužbu slova. Její účastníci si navzájem odříkávají modlitby, které pak přítomní novináři zaznamenávají pro budoucí pokolení.

Nejdůležitějšími obraty současného evropského obřadu jsou tyto: Řecký předseda vlády chtěl hrát „nezodpovědný poker“, „řecké ‚ne‘ by mělo nepředvídatelné důsledky“, v současnosti diskutované otázky jsou jednoduše příliš složité na to, aby se o nich rozhodovalo v referendu – a to dokonce ještě předtím, než budou opatření vůbec zavedena! – ale především to, že současná národní podoba parlamentní demokracie není uzpůsobena k tomu, aby dokázala náležitě řešit globální problémy.

Stejně jako římská Kongregace pro nauku víry vyvinuli i evropští profesionálové sofistikovaný normativní systém k prosazování respektu k pravověrnosti. V souladu se složitostí postmoderního světa není v této evropské víře nic, co by jasně definovalo odpadlictví. Vyloučení z církve lze očekávat pouze tehdy, pokud například někdo zatvrzele lpí na přesvědčení, že národní zájmy jsou nejen legitimním, ale dokonce i rozhodujícím prvkem evropské politiky. Vše ostatní je možné vyjednat, což je pro EU typické.

Dogma jednotného evropského státu

Existence takové nejvyšší instance ve sféře dogmatu je pro věřící životně důležitá. Představujeme si, že by si každý Evropan měl sám udělat představu o tom, zda je lepší zareagovat na rozpad eurozóny snížením počtu členů měnové unie, nebo vytvořením centrální vlády, která by díky obřadu vkládání rukou odstranila propastné rozdíly mezi nizozemskou a řeckou ekonomikou. Je to skoro stejné, jako kdybychom od každého věřícího na katolické mši očekávali jeho vlastní interpretaci přepodstatnění. To je věc dosti nemožná.

Velcí evropští katechetové jsou tudíž požehnáním, a dokonce bychom měli pořádat drobné výjezdy proti heretikům, kteří si troufají zpochybňovat vyznání víry jednotného ústředního evropského státu, byť by to mělo být jen známkou respektu. Kacířství se od nepaměti objevovalo tam, kde vznikaly otázky. A otázky, to znamená i pochybnosti, které jsou pro dogma jedem.

Strážci víry jdou do boje

Co nám tedy chtějí říci komentátoři jednotné Evropy, když nám hlasem rozechvěným rozhořčením tvrdí, že by řecké odmítnutí bruselského plánu mohlo mít „nepředvídatelné následky“? Chtějí nám tím namluvit, že důsledky dosavadních „opatření“ byly předvídatelné? Zavdávají snad události loňského roku nějaký důvod k tomu si to myslet?

Proč by občané neměli mít právo vyjádřit se k návrhu, který podstatně omezuje suverenitu jejich státu? Je jejich chybou, že nerozumějí tomu, co se děje, nebo jsou na vině spíše ti, kdo jim nic nevysvětlí? A není také pravda, že jim posledně zmiňovaní nic nevysvětlí proto, že sami nechápou, co se děje? Proč by tedy měli mít právo rozhodovat, když se ve věci nevyznají o mnoho lépe než ti, před nimiž své kroky skrývají?

To, že se strážci víry pouštějí do boje, je dobré. Bez dogmatu není hereze a bez hereze nemůže být Evropa zachráněna. Když si všichni myslí to samé, nikdo moc nepřemýšlí. Ten, kdo bojuje proti současnému diktátu, v podstatě brání Evropu.