Vyberte si jazyk
Pro nikoho by nemělo být velkým překvapením, že návrh Jorgose Papandrea na uspořádání celostátního referenda o nejnovější evropské dohodě o finanční výpomoci Řecku měl jepičí život a trvalo jen 72 hodin, než jej Němci a Francouzi zadupali do země, aby navždy upadl v zapomnění. Když svůj hněv obrátili proti tomuto nepříjemnému vzplanutí demokracie, Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy neprojevili ani nejmenší snahu držet se nějakých diplomatických jemnůstek. K řeckému referendu prostě nesmí dojít, trvali si na svém – a hle, skutečně k němu nedojde. Byla by to brutální podívaná.
Vítejte v nové Evropě. Většina už všeobecně přijímá to, že posun k finanční a měnové unii je jediná rozumná cesta, jak zajistit, aby jednotná měna fungovala. Znamená to ale také, že podobné šikanování se stane normou, protože národní suverenita bude obvykle muset hrát druhé housle diktátu nejen z Evropské centrální banky, ale také z centrálního evropského ministerstva financí, jehož vytvoření je nyní už jen otázkou času. Oběma institucím bude samozřejmě dominovat Německo, jako nejsilnější ekonomika měnové unie.
I když se Řecko zřejmě stalo obětí vyšší moci, v celé věci není bez viny – právě naopak. Je to beznadějný ekonomický případ, země, ve které je politická korupce běžným jevem, která nedokázala plnit své závazky člena měnové unie a přitom si až absurdně žila nad poměry. Ale co Německo? Splnilo snad ono své povinnosti? Stále trvá na jednotné měně a Evropské centrální bance, která měnu spravuje, avšak takovým způsobem, aby to vyhovovalo hlavně vlastním ekonomickým záměrům a nikoliv širší eurozóně.
Tady se celá ta záplava vzletných slov střetává s tvrdou realitou moci. Německo si může dovolit prosazovat svá svrchovaná práva, protože na to má dostatečnou ekonomickou sílu. Okrajové země jako Řecko nebo Irsko jsou prostě smeteny z cesty. Kvůli uhranutosti vlastní posedlostí podržet euro se zdá, že politické elitě Evropy vůbec nedochází, že nedává klíčit semínku stále těsnějšího svazku mezi vzájemně si rovnými stranami, ale nešťastného spojenectví z donucení, ovládaného jedním dominantním partnerem. To může být špatným znamením pro celou Evropskou unii.
Současná bezprostřední krize mezitím dosáhla takového rozměru, že Mezinárodní měnový fond bude muset sehrát významnou roli při jakémkoli plánu obnovy. David Cameron správně argumentuje, že i když Velká Británie nezaštítí žádné přímé investice MMF do záchranného plánu pro eurozónu, je připravena – jako zakládající člen fondu – poskytnout mu v případě potřeby více finančních prostředků.
Tento příšerný nepořádek si eurozóna způsobila sama a mělo by být na jejích členech, aby současnou situaci sami vyřešili. Nicméně tváří v tvář takové katastrofě se může každé zemi přihodit, že najednou zjistí, že je stahována do propasti.
