Gallupův ústav položil otázku „Jak vidíte budoucnost?“ reprezentativnímu vzorku respondentů ve 120 zemích světa. Pro Maďarsko je výsledek konsternující: umístilo se na 117. místě, neboť 34,2 % dospělé populace považuje svou situaci za zoufalou nebo téměř zoufalou. Černěji vidí budoucnost už jen obyvatelé Zimbabwe (40,3 %). Z jakých příčin Maďaři před neznámou budoucností kapitulují? A jaké skupiny tvoří oněch 34 %? Pokusme se je definovat.

Poražení Maďaři, kteří se nedovedou zbavit své východoevropské mentality. K tomu se přidá ještě školství a média, aby bylo jasné, že to mají doopravdy prohrané.Ti, kteří se po roce 1989 dostali do finanční tísně, nezaměstnaní, lidé žijící z malého důchodu nebo sociálních dávek, ti, kteří mají nízké příjmy a vychovávají hodně dětí, ti, kteří žijí ze dne na den. Ti všichni jsou přesvědčeni o tom, že neexistuje politická změna, která by jim mohla nabídnout alespoň skromné příležitosti. K tomu, aby několik stovek tisíc lidí začalo věřit ve svou budoucnost, by bylo třeba, aby se hospodářská situace země a její politická a sociální praxe od základu změnily.

Oběti tsunami. Naše hospodářství je v troskách, život stovek tisíc rodin je v nebezpečí, politici jsou neschopní a nepoctiví. Mnoho lidí ztratilo víru v budoucnost. Nové nastartování ekonomiky, transparentnější veřejná správa a rozvíjení sociálního míru by mohly zlepšit představu lidí o budoucnosti.Ti, kteří byli zasaženi ve své ješitnosti, kteří pracují už dvacet let poctivě, aniž by se přitom dočkali uznání a byli po zásluze odměněni, zatímco druzí bohatli. Ti, kteří už nedoufají v příchod spravedlivého sociálního řádu. Zaslepenci, kteří potřebovali k víře v budoucnost velkolepou ideologii. Teď se jí křečovitě drží a vyděšeně sledují okolní zmatek. Jejich blízcí příbuzní s klapkami na očích, ať už na levé, či na pravé straně – jedni tvrdí, že současná vláda prodala zemi za babku, druzí naopak, že demokratický řád vezme za své v příštích volbách [s eventuálním návratem pravice]. Kvůli chybějícímu konsensu bude maďarská společnost vždy tíhnout k obavám nebo katastrofismu.

Závisláci na pokroku, ti, kteří se nechali ukolébat malými či velkými mysliteli a jejich slovy o tom, že dějiny lidstva jsou triumfální cestou k pokroku. Jejich víra je zničena a oni nevědí, kde hledat světlé zítřky. Ti, které zklamala EU, kteří si v sedmdesátých a osmdesátých letech představovali, že se všechny problémy rázem vyřeší, jakmile se země bude moci stát součástí západního světa. Problémy se ale nevyřešily. A tito lidé jsou nyní hořce zklamaní, podobně jako bývají děti ze svých rodičů.

Občané s vybraným vkusem, kteří cestují napříč Evropou a kteří jsou po návratu z Vídně, Paříže nebo Londýna (právem) zděšeni tím, co tu vidí. Výjev je to vskutku zdrcující. Vzpomeňme nicméně jistého hraběte Széchenyi [1791-1860], který se z Londýna a Vídně vrátil s plány na výstavbu Řetězového mostu.

Paranoici, kteří se třesou vlastně neustále, protože se bojí, že za a) dokud je u moci znepřátelená strana, je to beznadějné; za b) vítězství opozice přivede zemi do záhuby. Jinými slovy jsou tu na obou stranách lidé, kteří nedůvěřují síle demokracie, rozhodně tedy ne demokratickým praktikám v Maďarsku. Lék vidí pouze v upevnění demokratických institucí.

Sókratové a citlivé duše, pro něž nadcházejí těžké časy. Ekonomické a politické změny jsou rychlejší než ozdravování veřejné morálky.

Lidé utrmácení dvaceti dlouhými roky, kteří už nemají sílu věřit v pozitivní změnu.

Povaleči, pro něž jsou zhoršující se situace v zemi a celková beznaděj záminkou k tomu, aby nic nedělali a jen si stěžovali. Těžko se budou vzdávat potěšení z netečnosti.

Cinikové, kteří s radostí konstatují, že současná situace jim dává za pravdu: v mrzkém světě – alespoň v tom, který vládne v této zemi – neexistuje už nic čistého, svatého a čestného. Na tom se nemůže a nesmí nic změnit. Tečka.Tímto výčet končím. Tohle všechno by se totiž dalo smést ze stolu se slovy, že jsou-li lidé v depresi, tak je to proto, že mají všechny důvody k tomu, aby v depresi byli. To je možné. Když o tom ale přemýšlíme, mají skutečně tolik důvodů jako ti, kteří žijí v Zimbabwe, Burundi nebo v Togu a musí den co den bojovat o přežití?

Nemluvě o tom, že epidemie pesimismu je mimořádně škodlivá jak pro nás, tak pro celou zemi. Velice bychom potřebovali získat trochu více důvěry: v sebe sama, v druhé, v okolní svět. Nutně bychom potřebovali elán a ducha „Yes, we can“.