Návrh odstupujícího řeckého premiéra Jorgose Papandrea (který následně odvolal) předložit úsporný plán diktovaný Evropskou centrální bankou (ECB) ke schválení občanům v referendu dokazuje jednou provždy, že otázka záchrany eura závisí spíše na politice než na ekonomice a že dříve nebo později bude nutné zeptat se na názor evropských občanů.

Referenda v Evropě nicméně ukazují, že voliči na sebe jako na evropské občany často nahlížejí se zdrženlivostí. Tak tomu bylo v roce 1992 v Dánsku, kdy občané odmítli Maastrichtskou smlouvu, a následně v roce 2005 ve Francii a v Nizozemí, kdy odmítli evropskou ústavu. A zapomínat nesmíme ani na irskou epizodu z roku 2008, která načas zablokovala Lisabonskou smlouvu.

Současná politická krize se dotýká zejména modelu nepřímé demokracie, který občanům uděluje pouze volební právo, zatímco veškerá rozhodnutí, která se jich týkají, dává do rukou voleným zástupcům. Těm samým zástupcům, kteří nikde v Evropě nejsou schopni upřednostňovat společné blaho, ať už kvůli pasivnímu postoji k lobbingu, kvůli všudypřítomné korupci anebo z důvodu obrany protichůdných názorů, které zapříčiňují, že vládnoucí strany a opozice nejsou schopny přikročit ani k nezbytné mediaci.

Jakmile ale tato neschopnost začne ohrožovat kvalitu života občanů a samotné základy jejich svobod, rodí se násilné reakce, které nakonec naruší dobrý chod státu.

V tomto kontextu nabývá Nietzschova reflexe z jeho knihy Tak pravil Zarathustra veškerého smyslu: „Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech studených netvorů. Studeně také lže; a tato lež mu leze z tlamy: ‚Já, stát, jsem národ.‘‘

Podle Kelsena vyplývá sociální řád skutečně z rozhodnutí občanů pouze v přímých demokraciích. To oni uplatňují svá práva v lidovém shromáždění, které se v aténské demokracii konalo na Agoře. Tímto principem se také inspirují hnutí jako Occupy Wall Street, nemilitantní ‚rozhořčení‘ celého světa, a zejména v současnosti řecká revolta. Právě tak vypadá pomsta Agory.

Horší je ale to, že pravidla politiky úsporných opatření diktuje ECB (nebo MMF), aniž by přitom požívala sebemenší suverenity. Tato anormální (technokratická?) vláda může vést ke třem řešením: Prvním, nejobávanějším řešením je odchod některých zemí z eurozóny, což by mohlo vyvolat de facto celosvětový finanční chaos, který, jak řekl na zasedání skupiny G20 Barack Obama, nahání strach i Spojeným státům, jež bojují s problémy ze stejných důvodů.

Druhým řešením je vznik pochybné eurozóny rozdělené vedví na země s celkově zdravou ekonomikou, jako jsou Německo a severoevropské státy, a ty, které čelí hrozbě platební neschopnosti, jako jsou státy jižní Evropy.

A pak je tu třetí řešení, které by vyřešilo všechny současné problémy, řešení spočívající – použijeme-li výrazů z manifestu evropského federalismu Altiera Soinelliho – v završení původní vize „svobodné a jednotné“ politické Evropy, tak jak o to usilovali její otcové zakladatelé.

Právě proto je nezbytně nutné, aby zaslepená finanční a technokratická vláda, která pouze posílila občanskou nerovnost v členských státech, přenechala místo politice, která by prostřednictvím deliberativní demokracie mohla vytvořit skutečně evropské občanství, v němž by se rozpoznali všichni občané, především co se rovnosti a parity týče.

To je jediné řešení umožňující zabránit „pomstě Agory“, odstranit nerovnosti mezi národy členských států a posílit silnou a jednotnou federální Evropu po boku Spojených států, Číny a rozvíjejících se ekonomik, v rámci skupiny, která by diktovala pravidla, a bojovala tak proti katastrofám a nerovnostem vyvolaným současnou globalizací.