Jak se ratifikace Lisabonské smlouvy všemi 27 členskými státy EU blíží ke konci, hodně pozornosti je věnováno otázce, zda se Tony Blair uspěje ve své ambici stát se prvním prezidentem EU. Ještě před několik měsíci to byla sázka na jistotu, protože se mu podařilo zajistit si podporu jak Nicolase Sarkozyho, tak Angely Merkelové.

V poslední době se však jeho kandidatura setkává s opozicí. Federalisté jako Jean-Luc Dehaene, belgický poslanec Evropského parlamentu a bývalý ministerský předseda, pochybují o způsobilosti Tonyho Blaira vést EU, vzhledem k tomu, že se mu nepovedlo přivést Británii do eurozóny. Navíc se Británie rozhodla nepodílet se na Schengenské smlouvě, která po britské vládě chtěla, aby se de facto vzdala kontroly nad hranicemi země. Mnoho lidí z levicové části evropské politiky také Blaira nenávidí pro jeho úzké spojenectví se Spojenými státy a zapojení do války v Íráku.

Vysoké posty pro Merkelovou a Sarkozyho

Ještě pořád je lepší vsadit si na to, že Blair místo získá, alespoň dokud má podporu Němců a Francouzů. Post má pravděpodobně zajištěný ze dvou důvodů. Prvním je, že Nicholas Sarkozy a Angela Merkelová se shodují v tom, že nový šéf EU musí být vůdčí osobností, která si dokáže obhájit své zájmy v jednáních se světovými vůdci, jako jsou Barack Obama nebo Hu Jintao z Číny. Dalším, nicméně možná ještě důležitějším faktorem je, že Francouzi i Němci si brousí zuby na pozici Vysokého představitele, kterou považují za potenciálně vlivnější než post prezidenta.

Není to jen proto, že pozice prezidenta je více ceremoniální než výkonná. Až Lisabonská smlouva vstoupí v platnost – což by mohlo být už koncem měsíce, pokud Česká republika dokončí svůj bolestný ratifikační proces – bude Vysoký představitel nést odpovědnost za rozvíjení a formalizování vztahů EU s vnějším světem.

Komise se už pilně připravuje na den, kdy bude moci začít tvrdit, že je svrchovaným samostatným tělesem, a po celém světě zřizuje síť evropských vyslanectví. V některých částech světa, jako třeba v Latinské Americe, je počet zaměstnanců těchto ambasád vyšší než na většině velvyslanectví jednotlivých zemí. Vysoký představitel také bude mít pravomoc vyjednávat za EU smlouvy, což mu dá více moci ovlivňovat její budoucnost, než jakou bude mít prezident.

Kandidátem německý ministr vnitra

Evropské ambice ale Lisabonem nekončí. V současné době smlouva specifikuje, že úřad Vysokého představitele musí konzultovat a spolupracovat s diplomatickými úřady členských států, jako třeba s britským Foreign Office. Ale nic ho nezavazuje se jejich doporučeními řídit. Faktem je, že federalistická Evropská lidová strana, největší seskupení v Evropském parlamentu, se aktivně snaží dát zámořským misím EU status ambasád. To je jasné znamení, kterým směrem se diplomatické ambice EU ubírají. Evropská lidová strana také chce, aby EU zasedala v Radě bezpečnosti, na místě Británie nebo Francie, či dokonce obou dvou zemí.

Za předpokladu, že Blair v souboji o prezidentství uspěje, vedoucím kandidátem na post Vysokého představitele je německý ministr vnitra Wolfgang Schaüble. Ten se v polovině devadesátých let minulého století hlavně proslavil svým návrhem na „dvourychlostní“ Evropu, kdy Francie a Německo měly jet v rychlém pruhu a na země mimo eurozónu, jako třeba Británii, by zbyla jen krajnice.

Členské státy ještě čeká spousta dohadování, než budou tyto pozice obsazeny, pravděpodobně koncem tohoto roku. Ať je výsledek jakýkoli, projekt stále se prohlubující evropské integrace čeká obrovský skok kupředu.