Svět zřejmě nikdy Itálii nevěnoval tolik pozornosti jako včera [7. listopadu]. A vůbec se přitom nejednalo o milou pozornost věnovanou zajímavému národu, který je sice proslulý svým poněkud volnějším vztahem k dodržování zákonů, ale jemuž se dostává obdivu pro jeho invenci a flexibilitu. O nádherné krajině a muzeích ani nemluvě.

Ne, šlo o studený, nepřátelský zájem těch, kteří považují Itálii za riziko pro celé její okolí, kteří vědí, že to, co se dnes odehrává v Itálii, může mít okamžitý dopad na jejich budoucnost i budoucnost globálního systému.Tuto pozornost jí věnují ti, kteří byli svědky řecké katastrofy a jsou si vědomi toho, že kdyby stejný osud potkal Itálii, šlo by o něco nekonečně horšího. Kdyby k tomu došlo, mohlo by dojít ke ztrátě už tak velice křehké globální rovnováhy. Kdyby selhala Itálie, další na řadě by mohla být Francie – Francie, která včera, zcela podle očekávání, upravila vlastní plány úsporných opatření a zvýšila DPH. A po Francii by mohlo dojít i na Spojené státy.

Burziáni mají za to, že Itálie může rozhodnout mezi globálním hospodářským kolapsem a oživením. Za těchto okolností se na ministerského předsedu Silvia Berlusconiho v zahraničních kruzích už nepohlíží jen jako na podivína, který se občas projeví svými trapnými poznámkami. Už není pouhým sousedem, s nímž se hlavy států a vlád v posledních letech zdráhají nechat vyfotografovat. Místo toho se stal jedním ze zdrojů, pokud rovnou ne „tím“ zdrojem všech rizik, neřízenou střelou na rozbouřeném bitevním poli v podobě stále se rozšiřující globální krize.

Podívejme se na Reuters a The New York Times. Obě média si nahlas kladla otázku, zda se jedná o italskou „koncovku“. Nahlédněme do listů Wall Street Journal a Financial Times, které rozplétají stereotypní dimenze italského image a to, jak málo svět vlastně ví o tomto náhle objeveném slabém článku globálního řetězce. Zatímco si zbytek světa klade tyto hluboce závažné otázky, italský premiér se namísto řešení státnických záležitostí schází ve své vile v Arcoře se svými dětmi a Fedelem Confalonierim, prezidentem [mediální skupiny] Mediaset, který zasedá i ve správní radě tohoto hlavního holdingu Berlusconiho rodiny.

Trhy slaví Berlusconiho rezignaci

Toto setkání se odehrává ve chvíli, kdy akciové trhy předčasně slaví jeho rezignaci, která je podle některých názorů otázkou několika hodin. Po rodinném setkání přichází na řadu mítink s Ligou severu. Možná ohledně „reforem“ (Berlusconiho koaliční partner Umberto Bossi je ministrem pro reformy). Reforem, které si zbytek světa na rozdíl od nás Italů představuje zcela jinak. Většina z nás, včetně opozice, doufá, že se uskuteční pouze na verbální úrovni. Teprve poté se Berlusconi vydá do Říma, aby se stal opět ministerským předsedou (kterým stále je).

Management osobních zájmů Silvia Berlusconiho je v ostrém rozporu s managementem problémů Evropy a globálního hospodářství. Možná, že tomu tak bylo vždy a že si toho svět včetně mnoha Italů nikdy nevšiml. Itálie se nachází někde mezi těmito dvěma manažerskými plány, osobním a globálním. Itálie je nucena podvolit se politikám a finančnímu dohledu nadiktovaným světovými trhy, protože nedokáže splácet své dluhy. Zbytek světa se zajímá především o programy bez ohledu na to, která vláda je bude provádět. Italský politický svět se zajímá především o vládu bez ohledu na její program.

Politické prázdno Itálie je drahé

Ve výsledku je pak Itálie něco jako prázdno; politické prázdno, které nyní představuje oznámení o rezignaci předsedy vlády a její následné dementování, a opozice neschopná dát dohromady jakýkoliv srozumitelný postoj. Naneštěstí, a to je na tom vůbec to nejznepokojivější, Itálie vyznívá do prázdna i z hlediska lidského kapitálu.

Podle nejnovějších údajů italské centrální banky (Banca d’Italia)nepracuje či nestuduje téměř každý čtvrtý mladý Ital ve věku mezi 15 a 29 lety – celkově jde o více než dva miliony osob. A přitom země nutně potřebuje pracující i studující. To je ta prázdnota, do níž by Itálie mohla zabřednout. A je pořádně nákladná. I když je to velice obtížné, je možné spočítat, kolik za těchto okolností stojí italskou státní pokladnu každý další den Berlusconiho vlády. Tyto náklady představují úrokové míry dosud nesplaceného italského dluhu, který je refinancován s ještě vyššími úroky. Vysoké úročení tak doslova zaživa požírá výnosy získané díky rozhodnutí o zvýšení DPH.

Rozdíl mezi zárukami za emisi italských a německých dluhopisů je dnes 500 bazických bodů. „Riziková prémie“ za kompenzaci rizik vzniklých nákupem dluhopisů tak představuje pět procentních bodů. Je zde i řada na první pohled méně zřejmých ztrát v podobě ztráty prestiže Itálie a její důvěryhodnosti ve finančním světě. To jsou náklady, které všichni byznysmani moc dobře znají a jejichž celkový rozměr naše země teprve začíná chápat.

To je ta prázdnota, s níž se Itálie musí vyrovnat. Její někdejší úspěchy, ať už na mezinárodních trzích, či z hlediska politické váhy v rámci Evropské unie, stejně jako práva „získaná“ pracujícími a penzisty – to všechno jako by bylo vcucnuto do jakéhosi chřtánu, z něhož se Itálie vymaní pouze díky výměně exekutivy. Ale tou nejzávažnější chybou by bylo ulpívání na klamných představách, že postačí změna sama o sobě, anebo že bude zázračným všelékem. Pokud půjde vše dobře, nalezneme na dlouhé a obtížné cestě některá světlá místa.