Vyberte si jazyk
Když začátkem tohoto roku Česká republika převzala předsednictví Evropské unie, minulá i současná kulturní situace země byla tehdy představena, zcela oprávněně, jako velký trumf. Ale realita viděna očima českých umělců je méně růžová. Nejen že kultura nebyla v oficiálních ministerských proslovech bývalé vlády Mirka Topolánka téměř vůbec zmíněna, ale některé významné kulturní osobnosti si všimly, že Česká republika je jednou ze zemí, které na podporu kultury poskytují nejméně peněz.
Kulturní rozpočet, který dosahuje méně než 1% HNP, je nižší než evropský průměr. Česká republika nemá právní řád, který by se zabýval kulturními otázkami, a případné donace soukromých osob či institucí nepodléhají daňovým výhodám jako tomu je v jiných zemích, zejména ve Francii.
Za komunismu byla Česká republika zemí, která nejlépe prezentovala kulturní vzor, ve kterém se dalo přežívat navzdory cenzuře. Jeden z nejzajímavějších a nejvlivnějších evropských spisovatelů posledních desetiletí, Milan Kundera, pochází z ČR. Avšak i mezi těmi, kteří zůstali v rodné zemi, byli známí spisovatelé a esejisté jako Václav Havel, Ludvík Vaculík nebo Bohumil Hrabal. K překvapení mnoha obyvatel Západu, Milan Kundera není v České republice příliš oblíbený a dramaturga Václava Havla, bývalého českého prezidenta, už nikdo moc nečte.
Ta dvě svobodná desetiletí po roce 1989 byla pro mnoho Čechů ovládána rivalitou a nepřátelstvím, které dělí dva, v zahraničí nejznámější, Čechy: Kunderu a Havla. O Kunderovi se říká, že je arogantní, a je mu vyčítáno, že po svém příjezdu na Západ ztratil zájem o svou zemi. Havel o sobě naopak dokázal vytvořit obrázek vlastence, vždy připraveného k oběti. Tento obrázek jeho krajanům postačuje natolik, že velmi málo Čechů ještě čte jeho díla a ti, kteří je čtou, nejsou již zrovna nejmladší. Přesto přese všechno je ale rivalita mezi Kunderou a Havlem nadále jakýmsi středem, od kterého se vyvíjí český kulturní život. Havel se během svých 13-ti let prezidenství důsledně vyhýbal přikládat Kunderovi sebemenší oficiální pozornost.
Česká kinematografie velmi rychle ožila v roce 1991. První léta měla nicméně příležitost zaznamenat jakýsi druh zchudnutí uměleckých témat a forem. Jako kdyby konec cenzury s sebou odnesl také uměleckou inspiraci. Mnozí umělci ztratili zároveň se zánikem interpretační tabulky a cenzurních omezení i jejich hlavní způsob vyjadřování.
K tomu se připojuje i tržní tlak. Dnešní umělec musí tvořit tak, aby prodával. Nové generaci filmařů se podařilo po prvních letech váhání zařadit český film na mezinárodní úroveň. Tak v roce 1996 dostal film "Kolja" od režiséra Jana Svěráka Oscara za nejlepší zahraniční film. Ale generační zlom je téměř hmatatelný, ve filmu, stejně jako v literatuře. Bývalá generace neočekávala, že až nadejde opět svoboda, mladá generace se ukáže ke společnosti tak kritická a to zejména k současné společnosti. Místo aby kritizovali bývalý komunistický režim, dnešní mladí tvůrci viní český konformismus.
V České republice je nyní ročně vytvořeno zhruba 15 až 20 filmů, což se pro zemi se sotva 10 miliony obyvatel považuje za uspokojující. Většina českých filmů má malý rozpočet, v průměru půl milionu eur.
V Česku je rozpočet na kulturu nejnižší ze všech evropských zemí. I přesto nová vlna umělců, kteří se objevili po revoluci, přispívá dobrému image země.
