Dluhová krize dostala eurozónu do stejné situace, kterou zažila v 90. letech Latinská Amerika. Jestli se z ní Evropané chtějí co nejrychleji vymanit, měli by si vzít ponaučení z tehdy napáchaných chyb, domnívá se komentátor a někdejší venezuelský ministr Moises Naim.

Před týdnem jsem se v Bruselu zúčastnil jednoho setkání, které se náhodou překrývalo se summitem, na němž evropští lídři dohodli plán na stabilizaci svých ekonomik. Na sklonku dne mi proto přišlo přirozené pohovořit o tom s přáteli, kteří pracují jako ekonomové pro různé vlády a o jejichž návrhy se vyjednávání evropských lídrů opíralo. Jejich vyprávění, obavy a vyčerpání ve mně vyvolaly mnoho vzpomínek.

Na počátku 90. let jsem byl ve své rodné Venezuele ministrem [průmyslu a obchodu]. V té době také naše vláda nebyla schopna splácet dluhy a ekonomika trpěla vyčerpáním. Poté jsem pracoval ve Světové bance a měl jsem blízko k podobným vyjednáváním v jiných zemích. V řadě těchto případů se neúspěch dostavoval častěji než úspěch. A víme, že neúspěchy jsou velice poučné.

Latinská Ameriká má na kontě 38 krizí za posledních dvacet let

Během neformálních rozhovorů s mými evropskými přáteli vyšly najevo zcela zřejmé paralely mezi jejich krizí a krizemi, které postihly v minulosti jiné země. Ale stejně překvapivá jako tyto paralely byla malá ochota lidí, s nimiž jsem o tom hovořil, uznat, že zkušenosti a chyby Latinské Ameriky mohou posloužit jako cenný zdroj poznatků pro zvládnutí evropské krize. „Evropa je jiná.“ Tak zněla jejich téměř automatická reakce. „Máme euro, naše hospodářství a finanční systémy jsou odlišné, stejně jako naše instituce a kultura,“ trvali na svém. To všechno je pravda. Ale pravdou je i řada dalších skutečností.

Mezi lety 1980 a 2003 Latinská Amerika prodělala 38 hospodářských krizí. Celý region, úřady, politici i veřejné mínění získali v těchto bolestných epizodách řadu zkušeností. Možná, že tím nejvýznamnějším ponaučením je to, co by se mohlo nazývat jako „síla balíčku“. Balíček je ucelený, koherentní, důvěryhodný a dlouhodobě politicky udržitelný souhrn hospodářských opatření. Kromě toho – a to je velice důležité – že obsahuje škrty veřejných výdajů a úsporná opatření, počítá rovněž se spravedlivým rozdělením nákladů hospodářské korekce mezi mezi různé sociální skupiny, s posílením sítí sociálního zabezpečení pro nejzranitelnější vrstvu populace, strukturálními reformami vedoucími k vytváření nových pracovních míst a především nadějí na lepší budoucnost.

Naneštěstí stejně silné jako léčebný efekt obsáhlého a uceleného balíčku je i pokušení se mu vyhnout. V Latinské Americe byly těmi nejčastějšími chybami pokusy o řešení krize prostřednictvím částečných a fragmentovaných opatření a přesvědčení, že je možné ty nejméně populární rozhodnutí odkládat do nekonečna. To je právě to, co se dělo v Evropě. Stačí se na příklad podívat na současné dění v Itálii či Řecku, kde lze jasně vidět to, co si kdysi prožila Argentina. Ale realita vyjde najevo spíše dříve než později a veškerá neúplná opatření selžou. To uvolní cestu pro koordinované úsilí dát do pořádku postižené oblasti hospodářství: nadměrné dluhy a přebujelé veřejné výdaje, málo kapitalizované a špatně regulované banky, nekoordinované fiskální a měnové politiky, nízkou mezinárodní konkurenceschopnost a zákony, které jsou na překážku investicím a tvorbě nových pracovních míst. Boj pouze s jedním nebo několika z těchto zel a nezájem o ty ostatní nefunguje. A řešením není ani příslib takřka věčných úsporných opatření jedné zemi, aby mohla splácet dluhy cizincům.

Evropa by se měla poučit z chyb Latinské Ameriky

Když někteří kritici s despektem tvrdí, že se Evropa začíná podobat Latinské Americe, mají na mysli Latinskou Ameriku minulosti, kdy byla sužována hospodářskými krizemi. Ale lze se na to dívat i jinak: To nejlepší, co se může Evropě přihodit, je aby se podobala Latinské Americe dneška. Latinské Americe, které se podařilo proplout světovou krizí, aniž by ztratila kurz; která opatrně spravuje své veřejné finance a umí regulovat banky. Nejlepší státy regionu jako Brazílie, Chile, Kolumbie a další v posledních letech zažívají neustálý hospodářský růst, vytvářejí pracovní místa a v jejich populacích se zvyšuje podíl střední třídy. Kromě toho a k překvapení mnohých „dnes Latinská Amerika disponuje nejstabilnějším finančním systémem na světě“, jak tvrdí José Juan Ruiz, ekonom Banco Santander a bystrý pozorovatel světové finanční scény.

Nejde o to, že by Evropa směřovala k chudobě, nerovnosti, korupci a násilí, což jsou neduhy rozšířené v Latinské Americe. Jde o to, aby se poučila z chyb a úspěchů regionu, který toho o hospodářských krizích, bankrotech bank, externích šocích a dopadech plýtvání veřejnými prostředky, vysokém zadlužení a prázdných populistických slibech ví mnohem víc než jakýkoliv jiný region. Kéž by Evropa zvládla svou krizi tak, jak se to naučila nová Latinská Amerika. V tomto smyslu je latinoamerikanizace Evropy kýženým přáním.