Je referendum o euru, které si přeje český premiér Petr Nečas, spíše „vítězstvím rozumu“ či „dýkou do zad“ zachránkyni eura Merkelové? Česko svou roli a pozici v krizí zmítané Evropě bude muset najít. Je zajímavé sledovat, jak se tato veledůležitá agenda napříč kontinentem formuje.

Desítku neeurových zemí lze s trochou zjednodušení rozdělit na čtyři skupinky. Otevřené odmítače (Británie, Dánsko, Švédsko), ty, kteří zatím nemohou, ale chtějí podmínky splnit a euro zavést (Litva, Lotyšsko, Bulharsko), silně proevropské fanoušky (Polsko) a „problémisty“, kteří vzhledem k rozkymáceným národním rozpočtům a ekonomikám o euru ani uvažovat nemohou (Rumunsko, Maďarsko).

Česko se dosud drželo ve druhém hloučku, aktuálně ale otáčí a vydává se vstříc tomu prvnímu. Londýn a Kodaň si už dříve vyjednaly výjimku, tzv. opt-out z povinnosti euro zavést. Švédsko sice výjimku nemá, do skupinky odpůrců eura je však řazeno právě kvůli referendu o společné měně, které proběhlo v roce 2003 a těsnou většinou se postavilo proti.

Označit však Švédsko za euroskeptickou zemi dnes také nelze úplně snadno. „Zdrženliví jsme byli, to ano, na druhou stranu je dnes členství v Unii vnímáno velmi pozitivně, stejně jako naše snaha ovlivnit její budoucí podobu. To se teď jeví jako čím dál těžší. Roste tu nervozita z toho, že zůstaneme mimo,“ říká Mark Rhinard. Obavy z rostoucího odcizování s evropským jádrem tak podle něj stály třeba za nedávným vzkazem švédského premiéra, že země by se mohla připojit k záchrannému balíku pro Řecko i přesto, že ji k tomu jako nečlena eurozóny nic nezavazuje.

Prakticky o totožných obavách ze ztráty „vlivu na vlastní budoucnost“ se teď mluví i v Dánsku – v zemi, pro niž se spolu s Británií vžila nálepka vůbec nejskeptičtějšího člena sedmadvacítky. Místní experti však stále více připomínají, že nepřímým členem eurozóny Dánsko vlastně už dávno je. Dánská koruna totiž roky funguje ve speciální těsné vazbě na euro, jakou musí projít poslední dva roky před zavedením eura každý ze současných členů EU. Byť formálně samostatná, dánská koruna je dnes pevně vázána na pohyby eura a také dánská úroková a měnová politika naplno kopíruje tu bruselskou.

Hlavně Harmonii, prosím

Rozhovory s politology a ekonomy ve státech mimo eurozónu odhalují, že v realitě současné EU je požadavek referenda výjimečnou záležitostí. Jedinými dvěma zeměmi, kde podobný návrh před nedávnem zazněl, jsou Lotyšsko a Polsko. V Lotyšsku jej přitom propaguje pouze jediná politická síla – sdružení Harmonické centrum, které tu zastupuje silnou ruskou menšinu a dlouhodobě se snaží o posílení vazeb země na Moskvu. V případě Polska si pak referendum osvojil šéf opozičního Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński, který však při posledních volbách propadl ku prospěchu proevropsky naladěného premiéra Donalda Tuska.

V případě Lotyšska je třeba mít na paměti, že jde o zemi, která se ocitla před dvěma lety v podobné situaci jako dnes Řecko. Řada ekonomických problémů donutila Lotyše přijmout drastická opatření ordinovaná Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Platy i veškeré státní dávky se škrtaly řádově o desítky procent, vláda zavedla několik nových daní a zvýšila ty stávající. Mnoho komentátorů očekávalo výbuch nacionalistických a protievropských nálad. Nic z toho se přitom, alespoň zatím, nestalo.

V případě Polska by ohlášení co nejrychlejšího vstupu do eurozóny v dnešních nejistých časech bylo skutečně odvážným a výjimečným krokem, který by podle tamních politických stratégů mohl Polsku zajistit ještě silnější pozici pro budoucí vývoj.

Jó, časy se mění

Podobný pohled je teď tomu českému na hony vzdálený. „Vstupovat někdy brzy je nesmysl. Z měnové unie se stala dluhová unie a nevidím důvod, proč bychom měli platit dluhy za někoho jiného,“ opakuje v poslední době často premiér Nečas. Česko by podle něj mělo dělat jen to, co mu přinese nějaký prospěch. „Eurozóna tvoří stále těsnější jádro, které dokonce mluví o společných daních a další centralizaci, to my z principu odmítáme,“ doplňuje premiéra jeden z nejvýraznějších „evropských“ mluvčích strany europoslanec Jan Zahradil.

Je zřejmé, že s takovým přístupem se Česko polskému postoji nejen neblíží, staví se dokonce do jeho přímého opaku. Podobně se dnes nevyjadřuje žádná z vlád stojících mimo euro, vyjma Maďarska. „Od EU nelze čekat rychlý růst, Maďarsko musí jít svou vlastní cestou,“ nechal se naposledy slyšet maďarský premiér Viktor Orbán, který je ovšem v Unii všeobecně považován za autokratického politika, za jehož vlády se Maďarsko svezlo na samotnou periferii Evropy.

Ve stejnou chvíli je však nutné připomenout, že Nečas zatím stále ještě neposunul českou pozici do radikálního antievropanství, ztělesňovaného českým prezidentem Klausem. „Pokud jde o referendum, je to zkrátka upozornění na to, že členství v Unii s sebou nese stále větší náklady a pro země jako Česko může být výhodnější zařadit o něco menší rychlost integrace.“