Vyberte si jazyk
K zastavení dluhové krize eurozóny by podle mnoha ekonomů stačila jedna věta. Krátká věta, kterou by pronesla Evropská centrální banka. ECB by měla nahlas a jasně říci, že sehraje roli věřitele poslední instance těm nejzadluženějším státům měnové unie. A euru by se hned dařilo lépe.
A trhy by se měly na pozoru. A, ó! Tu největší radost by nám přinesla skutečnost, že bychom mohli v klidu přehlížet to, co říkají ratingové agentury. A také bychom mohli o něco málo povolit šrouby v podobě škrtů ve státních rozpočtech a zmírnit tak podmínky úsporných opatření. Takové rozhodnutí by podpořilo i nastartování hospodářského oživení, které by přispělo k získání kontroly nad dluhem. A bez jakýchkoliv laciných slibů bychom se vymanili z tohoto osudového cyklu, který postupně rozebírá eurozónu jako v nějaké nepovedené bowlingové partii, kdy velká černá koule sráží jednu kuželku za druhou: nejprve Atény, poté Dublin, Lisabon, Madrid, Řím – a pak je řada na Paříži...
ECB je emisní institucí vydávající platidlo – to je jedna z jejích funkcí – a z toho plyne, že její zdroje jsou ze své podstaty neomezené. Jestliže ECB řekne, že bude pojistitelem poslední instance, zabrání tím spekulacím. Trhy se uklidní. Už nebudou požadovat ohromné částky za upsání půjček těch nejzadluženějších zemí.
Tyto státy se vyhnou nekontrolovanému růstu nákladů na obsluhu svých dluhů. Dostanou se z pekelné spirály, jejíž etapy jsou nám moc dobře známy. Předlužený stát je nejprve odsouzen k tomu, že se už nemůže financovat na trhu prostřednictvím vydávání dluhopisů. Musel by totiž platit astronomicky vysoké úroky. Je tedy donucen k tomu natáhnout ruku s žádostí o pomoc. Tu hledá u zahraničních věřitelů. Ti ale pomocnou ruku podají jen za podmínky drakonických úsporných opatření, která nemocného vyčerpávají.
Za předpokladu, že centrální banka předem řekne, že upíše půjčky členského státu, který bude mít potíže se splácením, bude toto schéma vypadat úplně jinak. A kdyby na to nestačilo jediné prohlášení o záměru centrální bank, nákupy emisních institucí opět sníží ceny na přijatelnou úroveň.
Doktrína oddělených pravomocí
To je ostatně to, co se mimo eurozónu už děje. Například ve Spojených státech, Velké Británii, Japonsku. Tyto tři země, každá z jiných důvodů, nedosahují o nic zářnějších výsledků, než je průměr evropské měnové unie. Ale všem je jasné, že Federální rezerva, Bank of England, ani japonská centrální banka nebudou váhat.
Proč tedy ECB nejedná stejně? Protože je vázána doktrínou hlásající oddělení pravomocí. Banka se na jejím základě má starat o měnové záležitosti, vláda o rozpočet; banka má garantovat měnovou stabilitu (bojovat proti inflaci), vláda si má hlídat svůj dluh. Jinak řečeno, emisní instituce nemá co pomáhat státní pokladně – každá má svůj mandát.
„Je to ideologie,“ hřímá Jean-Paul Fitoussi, výzkumný ředitel pařížského ústavu Observatoire français des conjonctures économiques (OFCE). „Tím, že si zakazujeme mít k dispozici věřitele poslední instance, vystavujeme se v případě finančních obtíží následující volbě: Buď bankrot, anebo pomoc, ale podmíněná takovými úspornými opatřeními, že bankrotu stejně nezabrání,“ uvádí.
Fitoussiho názor sdílí i řada jeho amerických kolegů. Všichni, laureátem Nobelovy ceny Paulem Krugmanem počínaje přes Kennetha Rogoffa až po Jeffreyho Sachse, říkají to samé: „Kdyby se ECB postarala o evropské dluhy, krize by se podstatným způsobem zmírnila“ (Paul Krugman, New York Times, 23. října).
Inflace se bát nemusíme
A rizika? Evidentně inflace. Zastánci oddělení pravomocí tvrdí, že přímý odkup dluhu členského státu jeho centrální bankou se rovná roztáčení rotačky na peníze. A tato obava z inflace, inflace měny, která vstupuje do spirály neustálé devalvace, dodnes straší v kolektivní paměti Německa. Je vzpomínkou na tragédii, kterou země prožila ve 20. letech a která přivedla k moci Hitlera. Je to také důvod, proč Německo přistoupilo na výměnu své velice tvrdé marky za euro až za podmínky, že ECB dostane jediný úkol: boj proti inflaci.
Zastánci doktríny zmiňují i jiné důvody. Jako třeba potřebu chránit kredibilitu emisních institucí a nezatěžovat jejich bilanci pochybnými pohledávkami. Ale ECB nakupuje pod rukou, na sekundárních trzích, nepřímo, obrovské množství státních dluhů těch nejzadluženějších členských států... Dalším argumentem zastánců „oddělení moci“ je, že bychom neměli podporovat uvolněnost v oblasti veřejných financí tím, že budeme dopředu říkat, že se zaručíme za dluhy nezodpovědných států.
Na to Jean-Paul Fitoussi a Paul Krugman reagují tvrzením, že v ekonomikách oslabených tak, jako jsou ty naše, vydávání peněz do oběhu k inflaci nevede. A aby se předešlo tomu, že se zmírnění měnové doktríny ECB stane výzvou k dluhovým neřestem, je třeba tento mechanismus doprovodit rozpočtovou disciplínou. Uvolnění doktríny za rozpočtovou disciplínu: něco za něco.
Paul Krugman uzavírá svůj článek následovně: „Evropané na válečných troskách vytvořili společnosti, které sice nejsou dokonalé, (...) ale patří mezi ty nejpřijatelnější v dějinách lidstva. A teď jsou v ohrožení, protože evropská elita (...) kontinent ukotvuje k měnovému systému, který opět vede k nepružnosti (...) podobné smrtonosné pasti.“
