Krize a tři Evropy

Od Evropy není zrovna moc zdvořilé, že zabředla do krize hned poté, co jsme do ní vstoupili, postěžoval si mi s trochou hořkosti jeden kamarád, východoevropský diplomat. Po mnohaletém boji proti dvourychlostní Evropě dnes toto řešení najednou ohromeně vidí jako jedinou cestu spásy, která se nabízí. Co s tím dělat?

Pokud bychom přistoupili na řešení, jaké navrhuje třebaJean-Claude Piris [jeden z právníků, který se podílel na textu Lisabonské smlouvy], tzn. dodatečnou smlouvu pouze pro členské státy eurozóny schopné přejít na fiskální federalismus, krizi eura bychom překonali, ale měli bychom tu tři Evropy: výkonnou a jednotnou eurozónu, pokulhávající eurozónu váhající mezi tím, zda postupovat kupředu, či zařadit zpátečku (Řecko, Portugalsko…), a zbylé státy mimo tento okruh bez jakékoliv solidní vyhlídky na to ostatní dohonit.

Evropa už zažila mnoho krizí. Proč je tahle tragičtější? Všichni, Američany počínaje, vsadili na schopnost Evropy převést periferní státy na společného jmenovatele jak z hlediska demokracie, tak prosperity, a tyto krize se tak jevily jako „problémy růstu“. Ve skutečnosti se ale jedná o krizi desintegrace, tvrdí Ivan Krastev vpříspěvku proDahrendorfovo sympozium [které se konalo ve dnech 9.-10. listopadu v Berlíně na paměť německého sociologa Ralfa Dahrendorfa, který zemřel v roce 2009]: Vše, co uvedlo evropský projekt do pohybu, se nyní, když se objevily neshody, obrací proti němu. A to v první řadě demokracie spolu s populismem a ústupky, které mu evropští představitelé dělají, a dále sociální stát jakožto právo, které demokracie mohou svým občanům poskytnout nezávisle na aktuální hospodářské situaci.

Evropská identita, nic než bruselská propaganda

Stoupenci Evropy věří, že prokážeme-li existenci společné evropské identity, vyplyne z toho solidarita s druhými, podpora evropským politikům a posílení integrace jako samozřejmost. Proč tedy Řekové, kteří mají identity na rozdávání, nepodporují politiku své vlády? Obecněji vzato, jak by mohla identita sama o sobě legitimizovat veškerou politiku?

Posedlost evropanstvím a evropeismem, které jsou většinou založeny na identitě definované z psychologického hlediska, nás odvádí od skutečné povahy Evropy jakožto souboru zákonů a schopnosti je uplatňovat. Řecko není v normě, stejně jako Itálie a Portugalsko, a to je to, co způsobuje desintegraci Evropy, a nikoliv ti neustále hanobení imigranti, Rusko nebo Čína. Evropská identita je zkrátka jen bruselskou propagandou ospravedlňující evropský neokolonialistický přístup, protože Evropa chce své normy prosadit i za svými hranicemi – na Ukrajině, v Libyi či v Maghrebu – jak tvrdí profesor evropských studií na Oxfordské univerzitě Jan Zielonka vIdeologii říše.

Řekl bych, že propagandou bylo i to, co jsme slyšeli na periferii EU: „Návrat do Evropy“ byl účinným mobilizujícím diskursem postkomunistické transformace, který sjednocoval lid v jeho touze po svobodě s tím, že jim kapitalismus představoval jako sen, a nikoliv jako noční můru. Ve skutečnosti jsme se k němu nemohli vrátit, protože jsme k němu nikdy nepříslušeli. Byli jsme třetím světem Evropy. Role, kterou dnes hraje MMF, náležela v meziválečném období představitelům institucí, které nám půjčovaly, tak jako dnes, peníze na stabilizaci státního rozpočtu, tj. Banque de France, jež u nás měla svého stálého zástupce s právem veta na vládní výdaje.

Evropané mají jiné starosti

Na takovou evropskou identitu narazíme počínaje náměstím Roberta Schumana až po Bělehrad či Tbilisi, kde lidé tráví večery rozpravami o tom, nakolik jsou Evropany. Ale v prostředí, kde se nachází Evropa v pravém slova smyslu, není po identitě ani vidu ani slechu; je tu jen touha po tom, aby se evropský svět, tak jak byl vykreslen v sedmdesátých letech, nezměnil. Evropská identita je tu jinými slovy jen pro ty, kdo ještě usilují o evropské normy; ti, kdo jich už dosáhli, jim přestali věnovat pozornost. Lidé se zajímají o něco jiného: Například jim dělá starost, že nemají stejné sociální zabezpečení jako jejich rodiče. Odpovědnost za novou krizi je připisována na vrub nesouladu mezi nástroji politické Evropy a projektem evropské měny.Lord Ralf Dahrendorf napsal v roce 1996 tato prorocká slova: „Neviditelná ruka trhu otřese i těmi nejsofistikovanějšími projekty.“ A to se také stalo. Evropští federalisté, ti, kdo chtěli neustále „více Evropy“, se domnívají, že harmonii lze znovu nastolit jedině tak, že se politika odváží k poslednímu kroku (fiskální vládě) a dožene evropskou společnou měnu.

Ne všichni ale mohou tento krok ke společné fiskální vládě založené na euru udělat, protože evropské ekonomiky nejsou všechny stejně výkonné. Při současném uspořádání by Německo donekonečna vyváželo do Řecka, kterému by trvale hrozil bankrot a úsporná opatření. Evropa by se omezila na „německou Evropu“, na evropské jádro. Tak to alespoň nastínil během naší konference Jürgen Habermas.

Svět očekává, že José Manuel Barroso, který také nepochází ze země evropského jádra, najde světlo na konci tunelu. Těžko si ale představit, jakého králíka by ještě mohl vytáhnout z klobouku.

Názor

Evropa na kusy

Vícerychlostní Evropa není žádnou novinkou, připomíná politolog José Ignacio Torreblanca v El País: Deset členských států EU, jako Velká Británie, Švédsko nebo Dánsko, není součástí eurozóny a evropské smlouvy stanovují v některých oblastech tzv. posílenou spolupráci. Politická imploze Itálie a Řecka ale znovu otevřela debatu o možnosti odchodu členského státu z eurozóny, nebo o pokročilejší integraci určité skupiny zemí. Podle Torreblancy tak dochází ke „kombinaci odstředivého efektu, který může Unii roztrhat zevně, a efektu dostředivého, který ji může rozbít zevnitř“.

Současným rizikem je vznik „rozpočtově ukázněné Unie“ složené ze států, jimž ratingové agentury přidělují nejvyšší možnou známku (Německo, Francie, Nizozemí, Rakousko, Finsko a Lucembursko), což by pro ostatní státy znamenalo nepřekonatelnou překážku. Důsledky by byly „zhoubné“, varuje politolog, a to jak na poli hospodářském, protože trhy by periferní státy trestaly o to víc, tak na poli politickém, „protože by vypluly na povrch všechny skryté napjaté vztahy mezi Severem a Jihem a Východem a Západem, čímž by narostla křídla antievropskému populismu a posílilo by to protifrancouzské a protiněmecké nálady“.