Po zamítnutí evropské ústavy na základě referenda z roku 2005 se Nizozemsko prostřednictvím svého ministra zahraničí, Maxima Verhagena, vzdalo myšlenky na evropskou identitu. A je to tak lepší. Spíše než přemýšlět nad tím, co Evropa představuje, měli bychom raději znovu v duchu Jeanna Monneta a Roberta Schumana prozkoumat, co by Evropská unie měla udělat pro to, aby si lidé všímali její "existence" a uvědomili si, co se musí vykonat pro zajištění míru a prosperity v jejich regionu – ať už je velikost toho regionu jakákoli.

Ministr navrhnul více se zaměřit na "Evropu v praxi" spíše než na "Evropu principů". Zaměřit se na zakladatelskou myšlenku Evropské unie je dobrá věc: jedná se o bezpečnost a prosperitu obyvatel členských států. Říkat, že Evropa neexistuje, to nemá žádný konkrétní dopad, i když v tom případě jde o prostou hloupost: mezi členskými státy totiž každopádně existuje množství ujednání a smluv.

Intelektuálové se samozřejmě snaží, abychom věřili v "identitu Evropy" (stejně tak jako George Steiner ve svém zábavné jakožto i velkolepé eseji Myšlenka Evropy (2005), vydané evropským ústavem Nexus). Odvolávají se na důležité historické události jako jsou: počátky demokracie v Řecku a vědy v Itálii, Všeobecná deklarace lidských práv ve Francii nebo také úmluvy uzavřené po skončení druhé světové války.

Zmiňují se o "evropské škole", evropské mentalitě, která by byla založena na určitém ideálu nebo na objevení mimořádného propojení mezi nábožentsvím, státem a vědou. Nicméně, i když to může třeba vypadat přesvědčivě, já tomu vůbec nevěřím. Evropa jako něco hmatatelného neexistuje. Kdežto Evropská unie, ta existuje.

Stejně tak jak o tom vypovídá turecká otázka, hledání "jádra Evropy" může mít paralyzující účinek. Mnozí vyzdvihují, že Turecko nesdílí náš "evropský" způsob obdivného pohledu na svět, například v oblasti lidských práv. Někteří zdůrazňují, že Turecko se neřídí evropskými ponaučeními z historie. Na tom ale ve skutečnosti moc nezáleží. Evropská unie totiž nemá nic společného s jakoukoli "podstatou Evropy", ať už založenou na filozofické nebo historické úvaze.

Evropská unie je prostředkem, bolestně objeveným několika národními státy, jak čelit jistým problémům, zejména válečným rizikům a ekonomickým krizím. Cílem Evropské unie je tedy představovat Evropu co "nejzásadnějším" způsobem. EU je zkrátka pragmatickým seskupením s přijímacími podmínkami.

Jak to začalo?

Po skončení druhé světové války se kladla velká otázka : "co dělat s Německem?". Francouzský ministr zahraničních věcí, Robert Schuman, tehdy povolal Jeana Monneta, francouzského politika a podnikatele, aby vytvořil jakousi "Evropskou unii". Tato iniciativa nakonec vyústila v roce 1951 v založení Evropského sdružení uhlí a ocli (ESUO), které mělo za cíl zvýšit životní úroveň "Evropy" a upevnit její pozici po vojenské a politické stránce. Všichni ti, kteří schvalovali tuto myšlenku (dosažení míru ekonomickou prosperitou), se mohli zúčastnit.

Myslet si, že se Evropská unie může dále vyvíjet tak, že budeme pokračovat v rozjímání nad tím, jaká je skutečná definice Evropy, by se mohlo lehce ukázat jako katastrofální omyl. Katastrofální ve smyslu, že by Evropská unie mohla zakusit pokles životní úrovně na celé čáře nebo, ještě hůře, že by se seskupení rozpadlo a jeho členové by se mohli opět chopit zbraní.

Národní politika se tedy musí znovu zamyslet nad tím, jak svým občanům vysvětlit důležitost Evropské unie. Nikdo nám totiž nemůže mít za zlé, pokud chceme opustit spolek, který nám nemá co nabídnout. Naštěstí se zdá, že období kampaně pro evropské volby konající se 4. června, nabízí samo o sobě mnoho příležitostí znovu vysvětlit, co Evropská unie může pro své obyvatele vykonat. Politikové a političky, chopte se tedy této šance!