Italský předseda vlády Mario Monti zvoní zvonkem, aby zahájil své první vládní zasedání. Řím, 16. listopadu 2011.

Na obranu technokratů

Jmenování úředníků Lukase Papadimose v Řecku a Mária Montiho v Itálii do čela vlády vyvolalo debatu o narušení demokratických principů. Mimo Británii hráli však úředníci v politice často pozitivní roli. Není načase, abychom se přestali do technokratů jen trefovat?

Zveřejněno dne 17 listopadu 2011 v 14:51
Italský předseda vlády Mario Monti zvoní zvonkem, aby zahájil své první vládní zasedání. Řím, 16. listopadu 2011.

Při listování britským tiskem z minulého týdne nelze nepostřehnout, že na mušce se stále více ocitá vzácný politický poddruh: „technokrat“. Mezi prominentní technokraty patří designovaný předseda italské vlády Mario Monti a řecký premiér Lukas Papadimos, kteří byli podle novin vystřeleni do nejvyšších míst s cílem realizovat nařízení svých „pokladníků“ sídlících v Německu a Francii.

Pojem „technokracie“ pochází z řeckých slov „techné“, které znamená dovednost, řemeslo či umění, a „kratos“, v překladu síla. Technokraté jsou tedy doslova příslibem, že se stanou „řešiteli problémů“ – politiky, kteří budou činit rozhodnutí spíše na základě svých odborných znalostí či specializovaných dovedností v určitém oboru než pro potěšení nějaké partikulární zájmové skupiny či politické strany.

První použití tohoto termínu se všeobecně připisuje inženýru Williamu H. Smythovi z kalifornského Berkeley v roce 1919, ale myšlenka, že země by měla být spravována a duchovně vedena nikoli církví, feudálními vlastníky půdy či vojáky, ale kapitány průmyslu a vědci, se dá vysledovat až k raně socialistickému mysliteli Saint-Simonovi.

Ano, a není na tom nic špatného to vyslovit: Technokracie kdysi byla jednou z velkých myšlenek mezinárodní levice. Například v Americe ve 30. letech 20. století nešlo o žádné pejorativní označení, ale o program nové sociální utopie.

Newsletter v češtině

Technokraté, vyjednavači mezi rozhádanými politiky

Během následujících desetiletí získala technokracie špatnou pověst. Uctívání průmyslového pokroku a nekontrolovaná vláda byrokratů se staly typickým rysem totalitních režimů v nacistickém Německu a sovětském Rusku. George Orwell technokracii popisuje jako předchůdce fašismu. Čím byl Adolf Eichmann, jestliže ne technokratem?

V řadě evropských států má však pojem technokrat stále pozitivní konotace. V 50. letech 20. století představil Jean Monnet růst jako něco, co vyžaduje spíše odborné znalosti než stranickou politiku. Menší demokracie jako Holandsko často spoléhají na technokraty jako vyjednavače mezi nedisciplinovanými koaličními vládami či mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Rájem technokratů je Belgie, která je bez vlády už 17 měsíců a jistě bude i déle, a přesto zatím zvládá krizi docela dobře. V postkomunistických státech střední a východní Evropy technokraté sehráli klíčovou roli při vyjednávání o transformaci totalitních režimů na demokracii.

Podle Kevina Featherstonea, profesora evropské politiky na London School of Economics (LSE), „je dost dobře možné, že v této chvíli je v Evropě u moci méně technokratů než v 90. letech“. Technokracie není nic nového v Itálii, kde byl předsedou vlády po vyloučení země z Evropského měnového systému v roce 1992 jmenován profesor práva Giuliano Amato. Stejně tak nebyli nikdy zvoleni ani Carlo Azeglio Ciampi, bývalý generální tajemník [italské centrální banky] Banca d'Italia, ani ekonom Lamberto Dini, které jmenoval prezident, aby dohlédli na reformy. Situace v Řecku je odlišná, ale i Řekové měli v letech 1989-90 svého nezvoleného prozatímního předsedu vlády v osobě Xenophona Zolotasa. Nepatří sem pouze Británie, kde labouristé s technokracií flirtovali jen krátce v 60. letech.

Provizorní řešení než přijdou nové volby

Znamená to tedy, že technokracie je lepší než demokracie? Samozřejmě, že ne. Ale možná stojí za úvahu, že by se dočasná vláda technokratů mohla stát přijatelnou – a možná nutnou – součástí demokratického procesu v dobách krizí. Nebyli bychom raději, kdyby britské zdravotnictví řídili technokraté (tedy experti) místo politiků a ideologů volného trhu? Myslím, že ano. Nedůvěřovali bychom předním britským zákonodárcům více, kdyby do politiky nevstupovali rovnou z univerzit? Myslím, že ano.

„Inženýři“ zřejmě nikdy nebudou zcela apolitičtí, ale jsou pravděpodobně méně političtí než ti, kdo do politiky šli rovnou s cílem stát se politiky. A co když jsou technokraté obyčejnými politiky s nedostatkem charismatu a bez drahého PR? „Průměrnost v politice není nic opovrženíhodného,“ napsal jednou neměcký (a euroskeptický) spisovatel Hans Magnus Enzensberger. „Velikost není nezbytná.“

To vše samozřejmě neznamená, že s eurozónou je vše v pořádku. Nelze popřít, že kromě finančních potíží si EU nyní pěstuje značně problémové image, že když měla Angela Merkelová přijít s věrohodným plánem na řešení krize, odvedla mizernou práci, a že Řecko a Itálie by měly vyhlásit nové volby ihned, jakmile se vody uklidní. A hlavně, neznamená to, že by Británie neměla zpochybňovat neustále opakovanou mantru o potřebě „více Evropy“. Ale než začne rozdávat rady, bylo by vhodné, aby se pokusila porozumět, jakým způsobem kontinentální Evropa dělá politiku.

Názor

Evropská demokracie byla pozastavena

„Nepotřebujeme volby, ale reformy,“prohlásil předseda Evropské rady Herman Van Rompuy, když minulý týden při zahájení akademického roku na Evropském univerzitním institutu ve Florencii mluvil o krizi eurozóny a špatných vyhlídkách Itálie. „Silná věta, když se nad ní zamyslíte,“komentuje jeho slova politolog belgické Gentské univerzity Hendrik Vos v listu De Standaard.

„Když takovou věc řekne průměrný africký politik, rozhořčené reakce z Evropské Unie na sebe obvykle nenechají čekat více než pět minut. Evropa hned zvedne ukazováček a pronese lekci o demokracii a chvalozpěv na volby (...) Pokud ze všech lidí právě Van Rompuy pronáší věty, jaké si normálně spojujeme s banánovými republikami a jejich zkorumpovanými a chaotickými lídry, vypovídá to nemálo o vážnosti situace, ve které se Evropa nyní nachází.“

Politologa Vose nepřesvědčily ani schopnosti italských a řeckých ekonomických technokratů:

„Pravdou je, že demokracie byla dnes v Evropě více méně pozastavena. Je to škoda, ale momentálně nemáme jinou alternativu, říkají evropští lídři. [...] Avšak to, zda stále ještě mají do situace vhled, není vůbec jasné. Na krizi neexistuje žádný scénář. [...] Problémem je nejen to, že věci jsou komplikované, ale i ekonomové, kterým bychom měli věřit, si nyní navzájem protiřečí. [...] Podle některých by kolaps eura měl vyvolat nanejvýš malou vlnku na hladině světové ekonomiky, zatímco jiní nás varují před návratem do doby kamenné. A každý obyčejný kancléř, premiér nebo prezident si s tím musí poradit. Kterému ekonomovi máme věřit?“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma