Předseda italské vlády Silvio Berlusconi během prvního kongresu jeho strany Lid svobody, v březnu 2009. (AFP)

Milovaný a zatracovaný Berlusconi

Evropský a mezinárodní tisk se na Itálii a jejího kontroverzního předsedu vlády dívá se směsí zvědavosti, shovívavosti a údivem, který je však pro Italy jen špatně stravitelný. Ať už jsou pro Cavaliereho, či proti němu, v hloubi srdce mají pocit, že v zahraničí nejsou zcela pochopeni.

Zveřejněno dne 16 října 2009 v 07:22
Předseda italské vlády Silvio Berlusconi během prvního kongresu jeho strany Lid svobody, v březnu 2009. (AFP)

Ten, komu se v poslední době dostaly do ruky přední zahraniční deníky, musí mít pocit, že se jim nepodařilo Itálii objektivně pochopit, a tedy ani přesně své čtenáře o naší zemi informovat. Noviny k Itálii nejčastěji přistupují s pohledem, ve kterém se mísí folklór, povrchnost, stěží skrývaný pocit nadřazenosti, analytická ledabylost, moralismus a nepozornost, a pohybují se tak mezi starodávným opovržením pro ty Taliány/the Italians/los Italianos a okázalou aristokratickou nenuceností.

Nedělají si však námahu svým čtenářům vysvětlit, že Berlusconi je u moci, díky konfliktu zájmů a svému ohromnému mediálnímu vlivu, ale také, a zejména díky tomu, že garantoval a reprezentuje konkrétní a skutečné zájmy různých vrstev italské společnosti. Nezapomeňme, že zde také neexistuje politická alternativa, která by byla schopna přijít s jinou a přesvědčivější ideou Itálie.

Pro Berlusconiho nebo proti Itálii

Tato situace pak usnadňuje spojenectví mezi protiitalstvím zahraničních komentátorů a elitářstvím části italské inteligence, která svou zemi miluje a zároveň ji odmítá, protože by ji chtěla mít jinou než je. Tato poslední má ráda Italy, pouze pokud je jich málo, pokud představují vybroušenou menšinu, křiklavou a osvícenou, která se pohybuje v rytmu slavné písně humoristy Giorgio Gabera: „Necítím se Italem, ale bohužel jím jsem,“ oscilujíc tak mezi nostalgickým oportunismem a kultivovanou „ledabylostí“.

Newsletter v češtině

Nikdo netuší, zda úpadek Berlusconiho již začal. Pokud je tomu tak, tak to bude zcela jistě pomalý proces plný nástrah, tak jak o tom ostatně vypovídá populistický sylogismus, který pronesl sám Cavaliere: „Itálie je se mnou, takže ten, kdo je proti mně, je proti Itálii; kdo mluví špatně o Berlusconim, pomlouvá Itálii.“ Nebo dále: „zahraniční deníky se Itálii posmívají, ale demokracie, produktivní bohatství a předseda vlády jsou jedno: ber anebo nech být.

Dobře si povšimněme toho, že je to právě hluboký protiitalský sentiment - kulturní faktor datující se odedávna – co je hnací silou antiberlusconismu zahraničního tisku nejvíce. Předseda vlády pak dělá vše proto, aby to svým jednáním náhodou nevyvrátil. A zahraniční komentátoři si na tom umí pochutnat: někteří zápasí s býkem, druzí šermují kordem a jiní honí lišku, každý podle svého národního sportu. Kořistí v každém případě zůstává Itálie. Mohlo by se to zdát zvláštní, ale do hry vstupuje další prvek: pocit závisti vůči zemi, které se navzdory všemu, zůstává stát pevně na nohou.

Ekonomická prosperita

Pokud se budeme zabývat posledními padesáti lety evropské historie, tak si všimneme, že se přihodila řada jednoduchých a nevysvětlitelných věcí: Itálie je sedmou hospodářskou velmocí na světě a to navzdory tomu, že prohrála válku a zažila dvacet let diktatury. Zatímco ve stejné době byly Francie a Anglie svědky toho, jak se drobí jejich staleté říše, jejich sny o slávě a choutkách na světovládu. A to ani nemluvíme o Španělsku, které ztratilo svou říši už před třemi stovkami let a zdá se, že si to navzdory krachu realitního trhu ještě ani neuvědomilo.

Ale něco zahraničním pozorovatelům uniká: kromě Itálie Berlusconiho, který nadává na mediálně-soudní stát a jeho odpůrci, kteří si stěžují na autoritářský režim, existuje většina obyvatel této země, kterým vadí, že je jejich národ posměchem pro mezinárodní veřejné mínění, ale zároveň se k postojům své vlády staví skepticky.

Protiitalský sentiment tu existuje již dlouho, neboť krize národního státu evidentně nepřinesla oslabení etnických stereotypů, které se šíří už po několik století. To je také důvod, proč se na sebe stále díváme skrz prsty. Kromě politických map Evropy existují také mapy mentální, psychologické a antropologické, jejichž hranice, neviditelné, ale pevné narýsovala společná místa a staré rivality, které se nikdy nepodařilo utišit.

Zahraniční tisk

Berlusconi není schopen vládnout

Sexuální skandály, které mu zpestřily léto, mrzutosti se soudy – po zrušení své imunity Ústavním soudem může být souzen za korupci – a tlak, který Silvio Berlusconi vykonává na média, aby si ho už nebrala na mušku, vedly řadu zahraničních novin, k tomu, aby mu doporučily odchod. Špatná pověst šéfa vlády v zahraničí, přiživovaná jeho přešlapy a pochybnými žerty totiž může dopadnout na kredibilitu celé Itálie. Poslední komentář podává Newsweek. Tento newyorkský týdeník evokuje „Nerona, rod Borgiů, chléb a hry, prostopášnost a korupci“ a domnívá se, že pro Berlusconiho už „nadešel čas odejít,“ neboť „Itálie si kašpařiny svého šéf-playboye už zkrátka nemůže dovolit.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma