Vyberte si jazyk
O třech durynských pravicových extremistech, Beate Z., Uwovi M. A Uwovi B., toho zatím mnoho nevíme. Představuji si to ale takto: Kdybych nepocházela z města, ale z vesnice, kdyby se po pádu Berlínské zdi prudce snížila životní úroveň nejen mého otce, ale i mé matky, kdyby si u nás ve škole drsní hoši zavazovali do bot bílé, a ne červené tkaničky a jejich starší sourozenci nevlastnili byty a neotvírali si galerie v módních čtvrtích, ale mlátili imigranty na autobusových zastávkách – třeba bych se i já ocitla na podobné šikmé ploše, která ve většině případů začíná neškodně, ale může skončit katastrofou. Deset lidí je tak dnes již po smrti.
Nemohu se proto zbavit pocitu, že můj vlastní osud od osudu těchto tří brutálních neonacistů odděluje pouze tenká čára. Jsou přibližně v mém věku. A takový život v Německu v polovině 90. let byl - plný neurčité, avšak trvalé krutosti a cynismu. Jako by si letargie, absurdita a pokrytectví 80. let a NDR a deziluze znovusjednocení našly v nás mladých společnou formu. Po pádu Zdi si člověk musel po odchodu ze školy vybrat, zda patří k levici, či pravici. Jít za hranice této dichotomie nebylo možné. A pak se podle toho musel oblékat, navštěvovat určité bary a kluby a demonstrovat. Každý znal někoho, kdo už ukradl auto či zapálil neobydlený dům, kdo obchodoval s drogami či schovával pod postelí zbraň. Lipský spisovatel Clemens Meyer toto období přesně popsal ve svém románu Als wir träumten (Když jsme snili, nepřeloženo). Kniha sklidila úspěch za svůj popis spodiny společnosti. Popravdě řečeno, takových nás bylo mnoho a se spodinou to mnoho společného nemělo, spíš s pocitem zkázy, který byl silnější než chápání sebe sama.
Ti nejméně nebezpeční mezi námi se potloukali ve středech města, kde kradli různý šmejd a kola. Prostě puberta. Mohlo se však i stát, že člověk ztratil veškerou soudnost. V září 1997 naši tři podezřelí, kteří tehdy ještě bydleli v Jeně, použili první bombu. V místním divadle nalezla policie kovový válec s deseti gramy TNT.
Příběh, který nikdo nikdy nevyprávěl
Je zajímavé, že tento přitom zcela prostý příběh poblouznění ještě nikdo nevyprávěl. Že jsme si nepoložili otázku, v jakých podmínkách se tito mladí mohli radikalizovat natolik, že se považují za „hnutí odporu“. Avšak právě tyto otázky jsou základem debaty o východním Německu, ze které jsme za ta léta stále unavenější. Je pravda, že někdy vedla ke špatným koncům. Místo otevřené a sebekritické diskuze v obou hlavních německých politických stranách se stala divadélkem vzájemného obviňování. Východ se postavil proti Západu a naopak, ideologie se projevovaly silněji než jednotlivé příběhy a vždy skrývaly určitou formu rasismu.
To, co vychází na světlo v kauze „cvikovské buňky“ je dnes tabu – nikdo se neptá, proč bylo devět z deseti obětí zabito na území bývalé Spolkové republiky. Jako by to byla náhoda. Místo toho se mluví o selhání bezpečnostních složek. V tomto smyslu musí samozřejmě dojít k vysvětlení. Ale neselhali i učitelé, rodiče, přátelé, politici a instituce? Nemáme právo se též ptát: Kde a kdy jsme si tyto děti nechali vyklouznout z rukou? Děti, o kterých máme tendenci příliš rychle přemýšlet jako o generaci, která ze znovusjednocení vyšla jako vítěz.
V popředí zájmu se ocitá Spolková republika
Tím, že jim dáme nálepku „Frakce Hnědé armády,“ však vynalézáme jméno, které diskuzi ukončí, ještě než mohla začít. Východoněmečtí neonacisté jsou tím vydáváni za potomky západoněmeckého hnutí, se kterým nemají absolutně nic společného. Termín „Frakce Hnědé armády“ není náhodný. Naopak zdůrazňuje perspektivu, která je vždy stejná: Znovu jde o problém bývalé Spolkové republiky, která je tak tlačena do popředí. Historie Frakce Rudé armády, která teď zažívá určitou novou eskalaci, se tak pouze může opakovat, v “hnědé” východoněmecké verzi.
Leží však skutečně v pozadí násilí, kterého se tato skupina dopustila, generační konflikt? Neexistuje mezi poválečnými západoněmeckými rodiči a východoněmeckými rodiči po znovusjednocení více rozdílů než shod? Odpovědí na všechny tyto otázky se bohužel nedočkáme, dokud nezačneme pomalu věřit na specifickou východoněmeckou historii, která jde do minulosti dál než do roku 1989 a netýká se pouze znovusjednocení. Dokud nezačneme vyprávět i tento příběh a tvořit tak nové sociální a politické reality. Tedy naprostý opak současného tabu.
Odhalení
Pomáhali pachatelům tajní?
Nová odhalení v souvislosti se sérií vražd přistěhovaleckých živnostníků spáchaných skupinou pravicových extremistů v zemi nadále vyvolává rozruch. Vyšetřování ohledně možných pochybení zpravodajských služeb v posledních patnácti letech plní novinové titulky a přiživuje teorii komplotu: Existuje v Německu „hnědý terorismus“? Pomáhaly pachatelům zpravodajské služby a policie? Čelí země státní aféře? „Týden poté, co federální prokuratura zahájila vyšetřování kolem teroristické skupiny Nationalsozialistischer Untergrund, existuje více nejasných otázek než jistých odpovědí,“konstatuje Süddeutsche Zeitung. Německý list se snaží vnést do případu trochu světla a upřesňuje, že neexistuje žádný důkaz o tom, že agent zpravodajských služeb (s krycím jménem Kleiner Adolf) byl u několika vražd přítomen ani že stát skupině jakkoliv napomáhal skrývat se v ilegalitě. Vláda chce ostatně 16 stávajících spolkových zpravodajských služeb seskupit pod tři nebo čtyři, aby se předešlo překrývání kompetencí, jež je zčásti příčinou nezdaru vyšetřování, a rovněž hodlá vytvořit databázi nebezpečných neonacistů.
