Když Gerhard Polt uvedl na filmové plátno v roce 1988 svůj úžasný snímek „Man spricht deutsh“ [Mluvíme ňemecky], mohli jsme se této karikatuře německých turistů v Itálii od srdce zasmát. Dva roky před sjednocením Německa bylo zřejmé, že německý blahosklonný šovinismus byl v kempech a u ‚Stammtische‘ (štamgastských stolů) běžnou záležitostí – ale také to, že západoněmecká politika byla jak myšlenkově, tak v praxi hluboce evropská a neměla žádné hegemonické ambice.
Satira se stala realitou
Dnes britský esejista Timothy Garton Ash doporučuje zavést do angličtiny nové sloveso: To kauder, které znamená tahat hospodské řeči na evropskou politickou scénu. Odkázal tím na projev šéfa parlamentní frakce CDU-CSU Volkera Kaudera přednesený na stranickém kongresu. Politický spojenec německé kancléřky Angely Merkelové v reakci na události minulého týdne se zápalem prohlásil: „Evropa najednou mluví německy!“
Volker Kauder tímto neodkazoval k bezúspěšně prosazovanému návrhu strany CDU zavést němčinu v Bruselu coby pracovní jazyk, ale k diktátu Německa, které svým sousedům vnucuje politiku úspornosti a stability, jinými slovy přísné rozpočtové disciplíny. Necelých 25 let po vzniku filmu se satira stala realitou.
Němci nevidí na německé hegemonii nic špatného
Evropa se obává německé hegemonie a Němci na tom nevidí nic špatného. Pro jejich politické lídry je to úspěch. Závěr, k němuž došli turisté v Poltově filmu – Itálie by byla nádherná země, kdyby tu nebyli Italové – se dnes ozývá i z berlínské vládní čtvrti.
Po katastrofách zapříčiněných německou hegemonizační politikou, jakou vedli Bismarck, Vilém II. a Hitler a která nakonec vedla k celkovému politickému a morálnímu kolapsu německého národa, měla integrace Spolkové republiky Německo do (západního) evropského společenství vždy dva cíle: navrátit zemi do mezinárodního společenství a zajistit ji proti hegemonizačním ambicím.
Německá Evropa nebo evropské Německo
Historickou zásluhu na důvěryhodném a zároveň úspěšném vedení takové politiky po několik desetiletí mají Konrad Adenauer, Willy Brandt a Helmut Kohl. Jakmile ale v roce 1990 vyšlo najevo, že v srdci Evropy povstane Německo sjednocené a daleko mocnější než jeho dva státní útvary, SRN a NDR, začali si němečtí sousedé, stejně jako i některé kruhy v samotném Německu klást otázku, zda tato politika bude moci přetrvat.
Helmut Kohl a jemu blízcí odpověděli slovy Thomase Manna: „Nechceme německou Evropu, ale evropské Německo.“ Na znamení dobré vůle se dokonce vzdali marky, milovaného a hýčkaného symbolu německého poválečného zázraku.
Tento vývoj byl ale provázen jistou změnu mentality, zpočátku nepříliš výraznou, která se poprvé konkrétně projevila v roce 2009 v souvislosti s rozsudkem německého ústavního soudu ohledně Lisabonské smlouvy. Soud podtrhl suverenitu německého státu, jako kdyby cílem byla německá Evropa. Ale teprve s krizí eura se z této soudní interpretace stala politická praxe daleko rigidnější než všechna rozhodnutí soudců z Karlsruhe.
Lze dnes hovořit o demokratické, rovnostářské a rozmanité Evropě?
V jistém smyslu je Kauderovi třeba přičíst zásluhu na tom, že se arogantním a kategorickým chvastounstvím oprostil od pečlivě odměřeného diplomatického jazyka. Lze ale ještě hovořit o demokratické, rovnostářské a rozmanité Evropě, když jihoevropským státům eurozóny pod taktovkou Německa diktujeme, jako kdyby neměly na výběr, politiku úsporných opatření vytvořenou v Berlíně a zaváděnou údajnými odborníky? A dále, jak uvést do souladu politický nátlak, který Berlín vyvíjí na Evropskou centrální banku, a nezávislost, kterou tato instituce neustále propaguje? Merkelové lze k dobru přičíst to, že se této role nesnažila zhostit. Nicméně německá hospodářská síla, která byla předně plodem prosperujícího eura a následně letošní politiky úsporných opatření, nyní kancléřku vede k tomu, že ujmutí se vedoucí role je v jejím vlastním zájmu. Právě tak se stalo, že byl návrh na referendum v Řecku označen za hrozbu, že Francie byla nucena jít ve stopách Německa a že započatá cesta nakonec vyústila v pevné jádro inspirované německou rozpočtovou politikou, složené ze zemí eurozóny – a brzy možná jen z těch nejstabilnějších zemí eurozóny.
To, že v sobě Merkelová právě objevila vášeň pro Evropu, je dobrá zpráva. Jedná se však o zcela jinou Evropu než federaci svobodných a rovnoprávných demokracií, o jaké kdysi snili její průkopníci.