Revoluce shora

Politické změny v Řecku, Itálii a Španělsku jsou ukázkou toho, že evropští představitelé narušují mocenskou rovnováhu mezi společností a státem a mezi ekonomií a politikou, aniž je při tom zřejmé, jaké místo náleží občanům, soudí francouzský filozof Etienne Balibar.

Zveřejněno dne 23 listopadu 2011 v 16:14

Co se vlastně stalo v Evropě mezi pádem řecké a italské vlády a katastrofálním debaklem španělské levice v nedělních volbách? Drobná epizoda v malých dějinách politických vládních proměn, které se zoufale snaží dohnat finanční krizi? Nebo byl snad překročen práh v samotném vývoji krize s nezvratitelnými následky na úrovni institucí a jejich způsobu legitimizace? I přes řadu neznámých je třeba pokusit se o bilanci.

Volební proměny (jako ta, k níž možná dojde za půl roku ve Francii) nevyžadují velké komentáře. Pochopili jsme, že voliči viní z rostoucí nejistoty, v níž dnes žije většina občanů našich zemí, vlády a že si velké iluze nedělají ani o jejich nástupcích (i když jsou tu jisté nuance: je pochopitelné, že po Berlusconim zatím Monti trhá rekordy v popularitě).

Důležitější je otázka zvratu na úrovni institucionální. Početné demise pod nátlakem trhů, které zvyšují a snižují úrokové míry, potvrzení francouzsko-německého „vedení“ EU a nastolení vlády „úředníků“ napojených na mezinárodní finance, jimž radí nebo nad nimiž drží dohled MMF, to je spojení, které musí nutně vyvolávat debaty, emoce, obavy a zdůvodnění.

Diktatura ekonomů obnovuje demokracii

Jedním z dnešních nejčastějších témat je „diktatura komisařů“, která přerušuje demokracii, aby ji mohla znovu umožnit. Tento pojem definoval v počátcích moderního státu Jean Bodin a později ho teoreticky rozvinul Carl Schmitt.

Newsletter v češtině

„Komisaři“ dnešní doby nemohou být vojáci nebo soudci, je zapotřebí ekonomů, jakpoznamenal 15. listopadu editorialista deníku Le Figaro: „Rozsah a délka mandátu [Montiho a Papadimose] musejí být dostatečně široké, aby byla zajištěna jeho efektivita. Zároveň ale musejí být omezeny natolik, aby byl co nejlépe zajištěn návrat k demokratické legitimitě. Je třeba zamezit tvrzení, že se v Evropě buduje na úkor lidu.“

Já dávám nicméně přednost jinému termínu, a to „revoluci shora“, která přitahuje čelní představitele dominantních států, stejně jako bruselskou a frankfurtskou „technostrukturu“, nad nimiž visí bič nutnosti (hrozba anoncovaného pádu jednotné měny). Víme, že tento Bismarckův pojem označuje změnu struktury „materiální ústavy“, tedy změnu na úrovni mocenské rovnováhy mezi společností a státem a mezi ekonomikou a politikou, která je důsledkem „preventivní strategie“ ze strany vedoucí třídy.

Nedá se při pohledu na neutralizaci parlamentní demokracie, institucionalizaci rozpočtových kontrol a sakralizaci bankovních úroků ve jménu neoliberální ortodoxie říct, že k něčemu takovému právě nyní dochází?

Tyto proměny sice už klíčí dlouho, nikdy ale nebyly vymáhány z titulu nového uspořádání politické moci. Wolfgang Schäuble měl tedy pravdu, když za nadcházející „skutečnou revoluci“ označil volbu předsedy Evropské rady ve všeobecných volbách, která měla této nové evropské stavbě zajistit demokratický plášť. Až na to, že revoluce už probíhá, nebo je přinejmenším naznačena.

Společnosti vládne diktát dluhu

Nicméně nezastírejme, že úspěch pokusu zdaleka není zaručen. V cestě mu stojí tři překážky, jejichž účinky se mohou nakumulovat a vést k ještě závažnější krizi, a tedy „konci“ Evropy jakožto kolektivního projektu.

První překážka tkví v tom, že žádné institucionální uspořádání nemůže ze své podstaty uklidnit trhy – což je krycí jméno pro ukončení spekulací – neboť spekulace čerpají z rizika bankrotu a zároveň možností zisků, jež trhy v krátkodobém horizontu nabízejí. To je princip šíření derivátních „produktů“ a úrokových spreadů. Investiční instituce, které vyživují stínové bankovnictví, potřebují dostat národní rozpočty na okraj propasti, zatímco banky potřebují v případě krize likvidity počítat s podporou státu (a daňových poplatníků). Nicméně dohromady vytvářejí jeden finanční kruh.

Dokud nebude zpochybněna „ekonomika dluhu“, která nyní vládne našim společnostem od nejvyšších vrstev až po ty nejnižší, nebude žádné „řešení“ udržitelné. Současná „vláda“ ale takové řešení a priori vylučuje, i když to pro ni znamená obětovat na dobu neurčitou veškerý růst.

Druhou překážkou jsou stále silnější rozpory uvnitř Evropy. Nejenže je „dvourychlostní Evropa“ už skutečností, ale v budoucnu se z ní stane Evropa tří až čtyřrychlostní, která může každým okamžikem explodovat.

Země, které nejsou součástí eurozóny, (kupříkadu východoevropští subdodavatelé německého průmyslu) se budou snažit o větší integraci. Zatímco jiné (především Velká Británie) budou navzdory své závislosti na jednotném trhu usilovat o odtržení a zrušení členství.

Co se týče mechanismu ohlášených „sankcí“ proti rozpočtově neukázněným žákům, bylo by iluzí si myslet, že se dotkne jen některých „periferních“ států. Stačí se podívat, kam už zavedl chudokrevné Řecko, tj. na pokraj revolty, abychom si dokázali představit, co by se stalo, kdyby se stejný „recept“ aplikoval na celou Evropu.

V neposlední řadě má pak francouzsko-německé vedení, kterým již otřásají rozpory ohledně role Evropské centrální banky, jen velmi malou šanci, že z těchto zkoušek vyjde posíleno, a to i navzdory volebním zájmům některých svých představitelů, jmenovitě francouzského prezidenta.

Lidé musí souhlasit

Nejhůře překonatelnou překážkou ale bude veřejné mínění. Vydírání chaosem a neustálá hrozba zhoršujícího se ratingu mohou ochromit demokratické reflexy. Není ale možné do nekonečna odkládat nutnost lidového souhlasu se změnami, které bude třeba zavést v rámci revize smluv, jakkoliv je tato revize „limitovaná“. A v případě každého takového referenda hrozí, že se obrátí proti návrhu, jak tomu bylo už v roce 2004. Ke krizi strategie se tak připojí krize reprezentace, která už je rovněž v pokročilém stádiu.

Není divu, že se nyní ozývají kritické hlasy. Jsou si ale navzájem protichůdné. Jedni (jako Jürgen Habermas) propagují „posílení evropské integrace“, jejíž životaschopnost je ale podle jejich tvrzení podmíněna trojí „redemokratizací“: rehabilitací politiky na úkor financí, kontrolou centrálních rozhodnutí ze strany posílené parlamentní reprezentace a návratem k cíli v podobě solidarity a snížení nerovností mezi evropskými státy.

Druzí (zde mám na mysli francouzské teoretiky deglobalizace) vidí v nové vládě výsledek podřizování „suverénních“ národů nadnárodní konstrukci, jež slouží pouze neoliberalismu a jeho strategii „akumulace prostřednictvím postoupení vlastnictví“.

Argumentace prvních je jasně nedostačující a druzí mají nebezpečně blízko k tomu, aby splynuli s potencionálně xenofobními nacionalistickými proudy.

Zásadní otázkou zůstává, kudy se vydá „občanská revolta“, na jejíž rozmach tváří v tvář „diktatuře trhů“, z níž si vlády udělaly svůj nástroj, neváhal před několika dny upozornit Jean-Pierre Jouyet [předseda francouzského regulačního úřadu pro finanční trhy AMF].

Obrátí se „proti instrumentalizaci dluhu“ napříč hranicemi, nebo bude „v evropském projektu jako takovém“ znamenat lék horší, než je sama choroba? Pokusí se všude tam, kde se při řízení krize koncentrují právní či věcné pravomoci, vytvořit mocenskou protiváhu nikoliv pouze ústavní, ale autonomní a v případě potřeby i povstaleckou?

Vystačí si s požadavkem obnovy starého národního a sociálního státu, který dnes rozežírá ekonomika dluhu, nebo bude hledat socialistické a internacionalistické alternativy, základy ekonomie užitku a aktivit na globalizační úrovni, na níž Evropa představuje v podstatě provincii? Můžeme si být jisti, že určujícím faktorem, který smete tyto nejistoty, bude stupeň rozsahu a rozložení nerovností a důsledků recese (zejména nezaměstnanosti) v Evropě.

Záleží ale na analytických schopnostech a rozhořčení „intelektuálů“ a „aktivistů“, zda tento proces obdaří – či neobdaří – symbolickými prostředky.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma