Promiňte pánové, mám důležitější záležitosti. President USA Barack Obama přenechává slovo francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarcozymu (vlevo) a britskému poslanci Gordonu Brownovi v G20, Pittsburgh, 2009. (AFP)

Nové osmanské Turecko

Ve chvíli, kdy se Amerika stále více stahuje z evropských záležitostí a ruské snahy o získání vlivu dosahují svého vrcholu, se Mary Dejevská v listu the Independent táže, zda nás tato nová éra uspořádání Evropy nevrací ke starým pořádkům.

Zveřejněno dne 20 října 2009 v 15:42
Promiňte pánové, mám důležitější záležitosti. President USA Barack Obama přenechává slovo francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarcozymu (vlevo) a britskému poslanci Gordonu Brownovi v G20, Pittsburgh, 2009. (AFP)

Demokratické revoluce ve střední a východní Evropě vedly před dvaceti lety k prvnímu ústupu ruské velmoci na kontinentu od konce Druhé světové války. Domů odešly statisíce ruských vojáků a po rozpadu samotného Sovětského svazu jich následovalo ještě mnohem víc. A zatímco imperiální nostalgie stále přetrvává, Kreml se nové realitě musel přizpůsobit. Jeho snahy a okleštěná sféra vlivu jsou jen stínem toho, co kdysi bývalo.

To byla jedna kapitola. Ale nyní, ptám se, nejsme náhodou svědky druhé části poválečného stahování se z Evropy a tentokrát sice dalšího velkého vítěze, Spojených států? Samozřejmě, ten ústup není tak vojenský a imperiální, jako byl ten ruský, neboť většina amerických vojáků byla převelena v průběhu řady let a samotný ústup nebyl nucený. Zdá se, že spíše ústup Spojených států způsobuje nedostatek zájmu.

Amerika Baracka Obamy má zkrátka na starosti důležitější věci. Ale nemůže to být tak, že se evropská éra Washingtonu chýlí ke svému konci? A pokud ano, co by to mohlo znamenat? Tuto otázku si kladu po víkendu, který jsem strávila v Istanbulu na výroční bosporské konferenci, kterou pořádal British Council, Evropská komise a turecký ústav pro zahraniční politiku TESEV. Pro EU je toto setkání šancí prověřit stav našich někdy dost svárlivých vztahů s Tureckem. Turecku zase umožňuje ventilovat frustraci způsobenou překážkami, které mu Brusel klade do cesty.

Američané vypadli ze hry

Newsletter v češtině

Od roku 2007, kdy jsem se této konference zúčastnila poprvé, se ale odehrály dvě pozoruhodné změny. Tou první byl nový aktivní zájem Turecka o okolní svět – a to nejen naším, tedy evropským směrem. Druhou změnu představovala absence jakékoli zmínky o Spojených státech. Spojené státy, jejichž prezidenti dříve rozčilovali Brusel tím, že tlačili na rychlé členství Turecka v EU, už ani jedna strana nepovažovala za hráče. Alespoň ne v této diskuzi.

Vysvětlení poskytl jeden z tureckých delegátů, který se domnívá, že lobování ze strany USA bylo pro jeho zemi kontraproduktivní. Pokud chce Turecko vstoupit do EU, tak se musí snažit samo za sebe. Avšak Evropané – včetně „nových“ Evropanů, kteří bývali tak nadšenými spojenci Spojených států – Ameriku a jejího prezidenta rovněž nezmínili. To naznačuje, že vstup Turecka do EU je nyní (tak jak tomu ostatně mělo být od samého počátku) záležitostí dvou dotyčných vyjednávacích stran. A to je ostatně v souladu s rozvíjející se Obamovou doktrínou, která nechává na jednotlivých zemích, aby si zvolily vlastní systém a urovnávaly mezi sebou své spory.

Turecké tažení do Asie

A také se zdá, že právě tady vstupuje do hry zdánlivě nová orientace turecké zahraniční politiky. Před dvěma lety se EU obávala, zda se nově zvolená vláda AKP neodpoutá od sekularismu. Turečtí politici nalevo i napravo se obávali o ústavu. Nyní se vláda AKP usadila a nastolila nový směr, a jde tam, kam se mnozí obávali jít. Dívá se ven, do nejbližšího regionu a staví mosty se svými sousedy. Jen v minulém měsíci vedle sebe turecký a arménský prezident přátelsky seděli při fotbalovém zápase v Turecku a obě země podepsaly – po dlouhém přemlouvání – dohodu o otevření hranic. Se Sýrií se zas Turecko domlouvá na bezvízovém styku. Znovu se schází k rozhovorům o Kypru. Mezitím se ale prudce zhoršily vztahy s Izraelem. Turecko totiž patřilo k nejtvrdším odpůrcům jeho invaze do Gazy.

Na všechno lze nazírat jako na snahu Ankary vyčistit palubu předtím než učiní poslední nabídky toho, co je ochotna pro vstup do EU učinit. Anebo se Turecko alespoň snaží získat přední postavení v regionu a zároveň se ptá, zda bude jeho národní zájem lépe naplněn v EU z pozice prosebníka, či přetvořením se v regionální mocnost. Vzhledem k probíhajícím změnám na Blízkém východě, Kavkazu a Střední Asii je manévrovací prostor určitě dost velký.

Tento region má v sobě též něco familiárního. Nepřipomíná náhodou svým tvarem a rozsahem Osmanskou říši ve svém smrtelném zápasu? Tím, že USA nechávají Evropu svému osudu, nemohou místo nastolení nových pořádků znovuobnovit staré vazby? Pokud tomu tak skutečně je, mělo by se Turecko chovat citlivěji, nápaditěji – a mírumilovněji – než tomu bylo posledně.

DIPLOMACIE

Ztrácí Evropa Turecko?

Turecko ve snaze stát se „průsečíkem Evropy, Orientu a Asie“, pěstuje stále aktivnější diplomatické styky,píše Le Monde. Poté, co uzavřelo dohodu o urovnání vztahů s Arménií, „vystrnadilo ze společných vojenských cvičení Izrael, aby tak dalo najevo svůj nesouhlas s válkou v Gaze“, a oznámilo příští návštěvu premiéra Recepa Tayyipa Erdogana v Íránu a ve Washingtonu. Skrze energetickou problematiku a projekty na výstavbu plynovodu Turecko rovněž urychlilo proces sbližování s Ruskem. Netají se ani svými choutkami ve střední Asii.Ztrácí Evropa Turecko?“, ptá se francouzský deník. Vedoucí představitelé země tvrdí, že Turecko nemíní zpochybnit své působení v NATO ani kandidaturu na vstup do EU. Jak ale vysvětluje Le Monde, „Turecko má pocit, že je středem nové geopolitiky, a je mu proto zatěžko spokojit se se statutem kandidáta na vstup do EU“.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma