V dnešní Evropě jsou možné všechny scénáře: zhroucení, rozpad, úpadek či naopak znovuzrození. Zatímco jedni hovoří o konci eura, druzí o posílení integrace. Jsme tedy dnes svědky konce solidarity, anebo naopak bezprecedentního prohloubení evropských vztahů prostřednictvím společných půjček či intervence ECB?

Společné evropské vnitřní politice jsme nikdy nebyli tak blízko. Noví političtí představitelé ve Španělsku, Itálii a Řecku budou pro Německo hrát mnohem důležitější roli než nová velká koalice v Berlíně. Tato náhlá blízkost samozřejmě není zcela bez nebezpečí, jak o tom svědčí neobratná národovecká hláška Volkera Kaudera o nadvládě Německa či agresivita reakcí Londýna. Všichni cítí, že se Evropa blíží k rozhodujícímu mezníku. Nadešla chvíle klást si otázky o smyslu celé záležitosti.

Proto je třeba se na vše podívat s odstupem, řekněme několika tisíc kilometrů. Tato scéna se odehrává v jedné kavárně v pákistánském Láhauru. Poté, co si Pákistánec vyslechne otázky svého německého hosta, začne se návštěvníka ptát na jeho zemi. Zajímá jej zvlášť jedno téma. Cožpak nemají Němci pověst skvělých inženýrů? Ano, mají. A cožpak nejsou schopni sestrojit ty nejvýkonnější zbraně? Ano, možná. „Tak proč tedy ještě nemáte atomovou bombu? Francouzi a Britové ji mají. Jak můžete přistoupit na to, že ji mají a vy ne?“

Nový způsob soužití

Podle tohoto Pákistánce je skutečnost, že se Německo o sestrojení vlastní jaderné zbraně nezajímá, čirým bláznovstvím. Pro něj je sousední země, která patří mezi jaderné velmoci, dědičným nepřítelem. Tím naším je Francie a její jaderný arzenál je nám přesto zcela ukradený. Nestaráme se o zbraně Francie, ale o její rating a neznepokojuje nás jeho zvýšení, nýbrž snížení. Takový způsob uvažování je v naprostém rozporu s tím, jaký převažoval v několika uplynulých staletích. Pro 90 % lidstva je takové politické prostředí něčím nepředstavitelným.

V posthrdinské politice, která je chudá na hormony a kterou Evropané vyvíjeli teprve v posledních několika desetiletích, jde o něco víc než pouhý důsledek válečné minulosti. Jde o nový způsob soužití, propojení národů a států. Hospodářská krize tento experiment rychle usměrňuje do nové oblasti: ekonomiky a financí. Existuje jedna velice laskavá, sentimentální, poněkud helmutkohlovská a přitom naprosto trefná metafora, která tuto formu soužití popisuje: Evropa je jedna rodina.

Rodinou rozumíme vytváření přirozených solidárních vztahů, které nemohou být zpřetrhány silou, a to ani v případě nějakého selhání. Jinak řečeno, žádné manažerské pochybení nemůže z Řecka učinit cizince.

Potrestáné děti

Nicméně každá rodina má svůj vlastní způsob, jakým uplatňuje morální tlak na své černé ovce či na pár bratranců-alkoholiků, aby se podrobili detoxifikační kúře. Není nic příjemného být závislý na rodičích, může to být nakonec ještě nepříjemnější než závislost na bance. Tak charakteristická směsice laskavosti a brutality, kterou Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová počastovali vrcholné představitele států během summitu v Cannes, nesla veškeré znaky způsobu, kterýmrodiče trestají své děti „pro jejich dobro“. A to se nelíbí žádnému dítěti.

Tento rodinný model s sebou přináší ještě jeden prvek, který bychom mohli nazvat koncem diplomacie. Rodina vlastně představuje poměrně neformální prostor, v němž se sotva neustále zahrnujeme lichotkami. A je třeba říci, že slovní přestřelky mezi evropskými státy jsou stále přímější. Ať už jsou nejrůznější výlevy o jižanských povalečích, britských sobcích a německém velikášství jakkoli nepříjemné, jsou určitým projevem rostoucí intimity. Ostatně někteří se do záležitostí druhých pletou už dlouho, když tahají za provázky na burze či drží nohu na brzdě. To by mohlo závažným způsobem poškodit vztahy mezi členskými státy. Přesto se však nejedná o návrat starých démonů druhé světové války či snad ještě dřívějších, ale o skřípání, úpravy a nehody experimentálního projektu.

Úspěch této politické filosofie není zdaleka zaručen. Ba naopak. Evropský projekt se musí vyrovnat s odporem, který nikdy nebyl tak silný. Evropa je bezprecedentním politickým subjektem, historickou výjimkou. Viděno z Láhauru, z rozděleného kontinentu zaplaveného zbraněmi, kde jsou muži ještě muži a bomby stále ještě bombami, je Evropa nevyčerpatelným zdrojem údivu. A také závisti.