Vyberte si jazyk
Nejsou to žádní žebráci, feťáci ani přistěhovalci „bez papírů“. Počet lidí „bez domova“ se ve Španělsku rozrůstá jako olejová skvrna. Přišli o práci, dům, nábytek, iluze i naději. Místo toho je pronásleduje dluh, který jim nedá pokoj až do konce života.
Může to znít poněkud paradoxně, ale nejhorší na tom není přijít o bydlení, nýbrž to, co přijde poté. „Odsuzují mě na doživotí k tomu, že už nikdy nebudu moci mít žádný majetek napsaný na své jméno. Nebudu moci pobírat mzdu ani uzavřít smlouvu s telefonním operátorem, koupit si auto či platit nájem. Tedy pokud nechci, aby mi to sebrali,“ stěžuje si Elena Parrondová spolu s manželem v jejich bytě na madridském předměstí Meco, o nějž mají brzy přijít.
Jediným zločinem, kterého se tento středostavovský manželský pár dopustil, je ztráta zaměstnání. Její manžel měl dobře placenou práci u stavební firmy, ale v listopadu 2010 jej propustili. Jednoho dne už tato 42letá žena nebyla schopna živit své čtyři děti a odhodlala se k těžkému rozhodnutí: Přestat platit hypotéku. „Letos 11. února jsem už neměla peníze ani na chleba. S 1 000 eur podpory v nezaměstnanosti jsme nebyli schopni splácet hypotéku za byt ve výši 680 eur měsíčně. Hodně jsme to zvažovali a nakonec jsme přestali splácet,“ vysvětluje sebevědomě. Zkoušela se s bankou dohodnout na změně podmínek, ale nikam to nevedlo. Od té doby žije s hrozbou příkazu k vystěhování.
Na ulici z nezletilými dětmi
„Není to žádná legrace, když vás vyhodí na ulici s nezletilými dětmi. Jestliže nesplácíme hypotéku, není to z nějakého rozmaru, ale proto, že jednoduše nemůžeme. Banky by si měly více uvědomovat situaci rodin. Zbývají jim tisíce nemovitostí, které jsou nakonec prázdné,“ tvrdí Elena.
Systém, který odsuzuje tisíce rodin k marginalizaci a sociálnímu vyloučení, kritizuje organizace Platforma postižených hypotékou [Plataforma de Afectados por la Hipoteca, PAH]: „Na straně bankovních ústavů došlo k lehkomyslnému řízení rizika. Využily nadhodnocení cen nemovitostí, které vytvářelo u dlužníka zdání, že vhledem k hodnotě svého majetku bude schopen dluhy pokrýt,“ tvrdí Rafael Mayoral, právní poradce výše uvedené Platformy.
Když se přestane splácet hypotéka, nemovitost skončí v dražbě za odhadní cenu založenou na nabývacích listinách. Ve většině případů o tyto dražby není valný zájem, protože cena v rámci první dražby nemůže klesnout pod 70 % hodnoty hypotékou zatížené nemovitosti či pod 60 %, když ji nárokuje banka. Finanční ústav si tedy nemovitost ponechá a hypoteční exekuce pokračuje na zbytek dluhu.
V mnoha případech konečný dluh převýší samotnou původní hypotéku, ačkoli majitel hypotéky už o nemovitost přišel. „Do nekonečna po nás a našich ručitelích požadují splácení dluhu až do konce našich dní. Tato domnělá solvence španělského finančního systému se zakládá na zotročení dlužníka finančním ústavem, protože budeme odpovídat naším současným i budoucím majetkem do konce života,“ argumentuje Mayoral.
Se situací, k níž došlo, nejsou spokojeny ani banky, protože jejich byznys nespočívá v držbě nemovitostí. „Pro banku je starostí číslo jedna vyinkasovat pohledávku, protože ta byla poskytnuta díky penězům ostatních vkladatelů. Bylo těžké předvídat, že lidé nebudou splácet úvěry,“ tvrdí mluvčí jedné bankovní instituce.
Skutečná noční můra
Lino Samuel Moreno už dražbu své nemovitosti zažil na vlastní kůži. Jeho vlastnictví se rozplynulo stejně jako sen o životě ve Španělsku, „evropském Eldorádu“. Tento Ekvádorec nikdy nepomyslel na to, že by se jeho vroucí přání někdy mohlo proměnit ve skutečnou noční můru. Do naší země se přistěhoval v roce 2002. V roce 2006, když už měl všechny doklady v pořádku, se rozhodl posunout kupředu a pořídit si vlastní bydlení na madridském předměstí Valdemoro.
Vše šlo jako na drátkách až do roku 2008, kdy zůstal bez práce. Od té doby se mu nepodařilo pracovat déle než čtyři měsíce v kuse. Vynechal jednu splátku bytu, pak druhou, třetí... Marně se pokoušel vyjednat změnu podmínek splácení a letos 7. října mu do schránky přišlo obávané soudní rozhodnutí o vystěhování. „V 10 hodin ráno se dostavil policista, aby nám sdělil, že musíme jít. Objal jsem svou manželku. V té chvíli nám zavolali ze soudu, že nám poskytli tříměsíční odklad, ale už jsme neměli žádný nábytek,“ vypráví Lino přerývavým hlasem. V současné době žije díky radnici ve Valdemoru v nájemním domě, za nějž platí 450 euro měsíčně.
Případů jako tento existují tisíce. Sdružení Platforma postižených hypotékou tvrdí, že došlo k situaci naprosté beztrestnosti, a vyžadují, aby se vyšetřily postupy získávání klientů a uzavírání smluv, které v některých případech hraničily se šejdířstvím. „Hypoteční půjčky posloužily jako páka pro umělé zvýšení ceny zboží nejnutnější potřeby a někdo za to nese zodpovědnost. Mělo by dojít k odškodnění obětí, a nikoliv k pravému opaku. Požadujeme změnu hypotečních zákonů, aby existovalo právo na předání majetku výměnou za úvěr, aby došlo ke smazání dluhu jednou pro vždy,“ vysvětluje Rafael Mayoral.
