Jürgen Habermas je naštvaný. Opravdu hodně naštvaný. Nemá daleko k zuřivosti – vše si totiž bere osobně. Bouchá do stolu a křičí: „Už dost!“ Zkrátka za žádnou cenu se nechce dívat na to, jak Evropa směřuje na smetiště světových dějin.

„Mluvím zde jako občan,“ říká. „Raději bych seděl doma u svého pracovního stolu, to mi věřte. Ale tohle je až příliš důležité. Každý musí pochopit, že je před námi řada zcela zásadních rozhodnutí. To je důvod, proč jsem se do této debaty do takové míry zapojil. Evropský projekt už nemůže pokračovat v elitním módu.“

Už dost! Evropa je jeho projekt. Je to projekt jeho generace. Dvaaosmdesátiletý Jürgen Habermas to chce dát lidem jasně vědět. Sedí na pódiu v pařížském Goethe Institutu. Jako obvykle říká moudré věci jako: „V této krizi se střetávají funkcionální a systematické imperativy“ – v narážce na státní dluhy a tlaky trhů.

Občas zakroutí hlavou v údivu se slovy: „To je jednoduše nepřijatelné, jednoduše nepřijatelné“ – v narážce na diktát EU vůči Řecku a ztrátu národní suverenity této země.

Politikům chybí přesvědčení

A pak se zase naštve a prohlásí: „Odsuzuji politické strany. Naši politici jsou už drahnou dobu neschopni usilovat o cokoliv jiného než o své znovuzvolení. Nemají žádnou politickou podstatu, žádná přesvědčení.“

Je v samé přirozenosti krize, že se filosofie a barová politika občas střetnou jako rovný s rovným.

Habermas chce světu vyslat svůj vzkaz. Proto tu sedí. Proto napsal knihu – „brožurku“, jak ji sám nazývá – kterou respektovaný německý týdeník Die Zeit vzápětí přirovnal k eseji Immanuela Kanta z roku 1795 „K věčnému míru: filosofický projekt“. Má však odpověď na otázku, po které cestě by se demokracie a kapitalismus měly vydat?

Nenápadný státní převrat

„Zur Verfassung Europas“ („O evropské ústavě“), jak zní název jeho nové knihy, která je vlastně dlouhým esejem, v němž popisuje, jak se změnila podstata naší demokracie pod tlakem krize a běsnění trhů. Habermas vyslovuje názor, že moc se lidem vymkla z rukou a proměnila se v orgány pochybné demokratické legitimity, jakým je například Evropská rada. Podle jeho názoru technokraté v podstatě zorganizovali nenápadný převrat.

Habermas nazývá systém, který během krize zavedli Merkelová a Sarkozy, „postdemokracií“. Evropský parlament v něm nemá téměř žádný vliv. Evropská komise má „příležitostnou, dočasně pozastavenou pozici“, přičemž není reálně zodpovědná za své konání. Zvláštní pozornost věnuje Evropské radě, jíž se na základě Lisabonské smlouvy – kterou Habermas pokládá za „anomálii“ – dostalo ústřední úlohy. Na Radu nahlíží jako na „vládní orgán, který se zapojuje do politiky, aniž by k tomu měl oprávnění.“

V tuto chvíli se sluší uvést na pravou míru, že Habermas není žádným nespokojencem, pesimistou či prorokem zkázy – je ve své podstatě neotřesitelným optimistou, a to je právě to, co z něj v Německu činí tak vzácný fenomén.

Habermas hluboce věří v racionalitu lidí. Hluboce věří ve starou, spořádanou demokracii. Hluboce věří ve veřejnou sféru, která slouží ke zlepšování stavu věcí.

Vize Evropy na rozcestí

To také vysvětluje, proč tehdy v Paříži v polovině listopadu hleděl na obecenstvo s takovým štěstím v očích.

Zatímco aktivisté z hnutí „Okupuj“ odmítají formulovat byť jediný jasný požadavek, Habermas srozumitelně vysvětluje, proč Evropu chápe jako projekt pro civilizaci, které nesmí být umožněno padnout, a proč je zapotřebí „globálního společenství“ pro usmíření demokracie s kapitalismem. Na druhou stranu se názory demonstrantů z hnutí „Okupuj“, které známe z přímých přenosů, a knihy píšícího filosofa konec konců tolik neliší. V podstatě jde o dělbu práce – mezi analogem a digitálem, mezi diskuzí a akcí.

„Někdy po roce 2008 jsem pochopil, že proces rozšiřování, integrace a demokratizace se automaticky neposunuje kupředu sám od sebe, že je zvratný a že vůbec poprvé v dějinách EU zažíváme demontáž demokracie. Nikdy jsem si nemyslel, že je to vůbec možné. Dostali jsme se na rozcestí,“ svěřuje se Habermas po skončení diskuze nad sklenkou vína.

„Politická elita nemá ve skutečnosti vůbec žádný zájem lidem vysvětlovat, že se ve Štrasburku přijímají významná rozhodnutí; obává se jen ztráty vlastní moci,“ uvádí. To je důležité pro pochopení, proč si bere téma Evropy tak osobně. Souvisí to se zlým Německem včerejška a dobré Evropy zítřka, s transformací minulosti do budoucnosti, se světadílem, který kdysi rozpoltil pocit viny – a nyní jej rozpolcuje zadlužení.

Demontáž demokracie

Jeho vize je následující: „Občané každé jednotlivé země, kteří doposud museli akceptovat to, jakým způsobem se povinnosti rozdělovaly napříč hranicemi suverénních států, by mohli jakožto evropští občané uplatňovat svůj demokratický vliv na vlády, které se v současné době pohybují v ústavní šedé zóně.“

To je Habermasův hlavní argument a to, co vizi Evropy doposud chybělo: recept na nápravu toho, co je ve stávající konstrukci špatné. Na EU nepohlíží jako na společenství států či federaci, ale spíše jako na něco zcela nového. Má ji za právní konstrukt, na němž se národy Evropy shodly společně s občany Evropy – jinými slovy my sami s námi samotnými – v duální podobě a beze všech příslušných národních vlád. To přirozeně podkopává mocenskou základnu Merkelové a Sarkozyho, ale to je vlastně právě to, o co mu jde.

Habermas říká, že existuje alternativa, jiná cesta kromě plíživého přesunu moci, kterého jsme dnes svědky. Média „musejí“ pomáhat občanům pochopit, v jak obrovském rozsahu EU ovlivňuje jejich životy. Politici „by jistě pochopili“ ten obrovský tlak, který by na ně dolehl v případě neúspěchu Evropy. EU „by se“ měla demokratizovat.

„Pokud evropský projekt selže, je otázkou, jak dlouho potrvá, než opět dosáhneme stávajícího statu quo. Vzpomeňme na revoluci v Německém spolku v roce 1848. Po jejím nezdaru nám trvalo dalších 100 let, než jsme dosáhli stejné úrovně demokracie jako předtím.