„Požádal jsem o bulharské občanství, protože jsem Bulhar, stejně jako můj otec, dědeček a pradědeček. Jsem hrdý na své kořeny a chci, aby v mém pase stálo: občan Bulharské republiky.“ Přibližně taková slova jsme očekávali od desítek Makedonců, Ukrajinců a Moldavanů usilujících o získání bulharského občanství, s nimiž jsme se postavili do fronty. Bulharsko občanům těchto států, kteří mohou dokázat bulharský původ, uděluje občanství poměrně snadno. Namísto toho ale většina těchto lidí otevřeně přiznává, že tu nejsou proto, že se považují za potomky bulharských „chánů“, ale z důvodů daleko pragmatičtějších.

„Kdyby se Bulharsko rozvíjelo jako Slovinsko, kdyby platy rostly a životní úroveň se zvyšovala, klidně bych tu zůstal. Jinak se ale s novým pasem vydám nejspíš do Itálie, kde bych rád žil a pracoval,“ říká pětadvacetiletý Dalibor Mirkovič z makedonského Delčeva. Přešlapuje tu v dlouhé frontě před státním úřadem udělujícím potvrzení o občanství lidem, jejichž žádost o naturalizaci byla schválena. Každý den tu přibližně dvě stovky lidí od půl desáté ráno do dvanácti hodin trpělivě čekají na drahocenný seznam, který jim otevírá cestu k získání občanského průkazu a bulharského pasu. Někteří požádali o naturalizaci už před několika lety, jiní teprve nedávno a měli to štěstí, že jejich žádost byla vyřízena rychle.

Noví Bulhaři si stěžují na špatnou organizaci a choas spojené s čekáním na vydání potvrzení. Lidé často čekají před úřadem několik dní, někteří přespávají v autech, jiní u známých nebo v levných hotelech.

Mezi „uchazeči“ je nejvíce Makedonců. Vzhledem k tomu, že většina z nich bydlí hned za hranicemi, jezdí tam a zpět autem. Poté, co se s žádostmi o občanství roztrhl pytel, se některé společnosti dokonce na tento druh dopravy začaly specializovat. Žadateli jsou povětšinou mladí lidé bez zaměstnání a specializovaných dovedností. Na otázku, jak makedonské úřady na exodus reagují, odpovídají: „Všem je to fuk.“

Můj praděd byl Bulhar, můj děd i můj otec i já

Dalibor sem dnes přijel s bratranci a pár kamarády, kteří se všichni stali novými Bulhary. Nikdo z nich ale v Bulharsku žít nechce. Všichni chtějí odejít „na Západ“. K žádosti ale potřebují doložit potvrzení o trvalém pobytu na území Bulharska. „V tom není problém,“ říkají. „Všichni jsme zapsaní na stejné adrese. V některých bulharských městech podél hranic s Makedonií z toho dokonce vznikl skutečný byznys – na některých adresách je někdy registrováno až několik stovek Makedonců.“

Dalibor poslal žádost v říjnu 2010. Než se dostal až sem, musel tento mladý muž projít celou řadou testů, které vyžaduje nový zákon o státním občanství. Nejtěžší zkouškou – které říká „casting“ – byl osobní pohovor s experty z úřadu pro udílení občanství. Dalibor před nimi musel obhájit své bulharské kořeny a prokázat při tom perfektní jazykové znalosti. „Stačilo, že jsem jim vyložil naši rodinnou historii. Můj děda je Bulhar. Bojoval v druhé světové válce. Žil v... Plevnu (trochu váhá), ano v Plevnu (na severu Bulharska). V roce 1943 dezertoval a z bulharské armády přešel k srbské. Pak koupil pozemek u Delčeva.“

Na potvrzení o občanství čeká i dvacítka Bulharů z Besarábie. Pocházejí z Ukrajiny a Moldavska. Někteří tu žijí už několik let. Jednatřicetilá Lilia Greková sem přišla v roce 2003 z ukrajinského Bolhradu, města, které založili ve středověku bulharští osadníci. Studuje psychologii na univerzitě ve Velikem Tarnovu (střední Bulharsko): „Žádost jsem předložila v roce 2006. Genealogie mé rodiny sahá až do osmnáctého století. Od otce vím, že jsme původem z Jambolu (jižní Bulharsko) a že se náš rod stěhoval za turecké okupace,“ vypráví a tvrdí, že s novým pasem nechce hned odejít do zahraničí. „Nové občanství mi především usnadní život tady, v Bulharsku,“ říká Lilia.