Vyberte si jazyk
V Evropě zvoní suverenismu hrana. V příštích několika dnech mají evropské státy postoupit největší kus národní suverenity od Římských smluv a Maastrichtu. V prvních smlouvách z roku 1957 se členské státy vzdaly vlastní tarifní politiky, čímž se položil základ jednotnému trhu.
Na základě další smlouvy z roku 1992 zmizely měny, které do té doby představovaly přinejmenším stejně významné národní symboly jako vlajky, a měnové politiky (které umožňují stanovení úrokových a směnných sazeb), čímž se zase položily základy současné krizi státních dluhů.
Na nadcházejícím summitu se po členských státech bude žádat, aby se vzdaly celé rozpočtové politiky, která by se dala přirovnat k politické duši národního státu.
Jen společně neztratíme životní úroveň
V globalizovaném světě členové staré Evropy nedojdou spásy, jestliže budou každý hrát sám za sebe. A nenaleznou ji ani země, které hrají v té nejvyšší lize a vyhrávají všechny šampionáty. Nejde jen o to jednoduše existovat ve světě, ale o to, přežít v přijatelných podmínkách, které nijak podstatně nezhorší skvělý životní standard, který se nám Evropanům v posledních třiceti letech dařilo udržet.
Ve hře nejsou jen národní hrdost, křesla v G20 či radě bezpečnosti, tedy váha, vliv a viditelnost Evropanů ve světě; nýbrž mnohem bližší a hmatatelnější záležitosti, jako zcela prostě a jednoduše náš blahobyt a způsob života, které si můžeme zachovat jen v rámci Evropské unie, která bude opravdu fungovat.
Přesun suverenity vytvoří prostor pro fiskální unii, ta však nebude dokonalá, poněvadž zůstane u unie rozpočtové stability a škrtů ve veřejných výdajích a nebude zahrnovat transfery, solidaritu a růst. Alespoň prozatím ne. A metoda použitá k jejímu vytvoření také nebude komunitární, hlavní role tedy nebude hrát Komise, Parlament a Soudní dvůr, které si obvykle s federalismem a europeismem spojujeme.
Bude mezivládní a nebude se týkat všech 27 členských států. Některých proto, že nechtějí, jako Velká Británie. Dalších proto, že nevědí zda chtějí, jako Dánsko. A některých proto, že ačkoli chtějí, ještě se nerozhodli podniknout k tomu potřebné kroky. To je případ zemí jako Polsko.
Tato likvidace suverenity je plodem dvou evropských velmocí, které jsou ve své podstatě ambiciózní a někdy i expanzivní suverénní členské státy, jež proti sobě dříve bojovaly úplně nejvíc a svedly spolu tři války.
Z eura vzejde evropská marka
Nikdo jiný to ani udělat nemůže. Je dost dobře možné, že to svedou jen tito dva. A oba tak učiní s největším úsilím vynaloženým v celé historii evropské jednoty, a to přesto, že to bude na úkor jejich vlastní suverenity.
Francie a Německo byly evropským motorem už od založení Unie, ale dnes jsou mnohem víc než jen motorem, jsou jejím tahounem. A to až do té míry, že projekt, který představí v Bruselu je narýsován tak, aby fungoval dokonce i v krajním a nepravděpodobném případě, že by jej zavedly jen tyto dvě země.
To už není žádné evropské vládnutí, to je francouzsko-německá Evropa, federalismus dvou členů, kteří nabízejí přistoupení všem, kteří o to projeví zájem. A když půjdeme do detailů, všimneme si, že zdánlivá symetrie skrývá německé koncepty a francouzskou rétoriku, střídmost Merkelové a velkolepost Sarkozyho.
Vracíme se tak k výchozímu bodu, který předcházel společné měně. Z eura se stane evropská marka, k níž se dříve všechny evropské měny včetně francouzského franku poutaly pevným směnným kurzem a sledovaly německou marku v měnovém hadovi.
Rovněž dojde k rozdělení Evropy vedví. Na státy eurozóny k nimž se budou řadit i ty země, které v ní prozatím nejsou, ale jednoho dne by se stát jejími členy chtěly, a na státy, které členy nejsou a ani se u nich neočekává, že by do ní někdy vstoupit chtěli, jako například Velká Británie, když existovalo silné Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), tehdejší alternativa k protekcionistickým Evropským společenstvím.
Celkem vzato, uděláme Evropu bez europeismu či „federalismus bez federalistů“. Ale s nadějí, která je pro Evropu tak charakteristická, můžeme doufat že nový systém stejně nakonec vytvoří nějaký orgán, což bude představovat návrat politického europeismu a federalismu, které dnes chybějí.
