Výroční vánoční trh OSN se konal i letos, tentokráte v Durbanu. Zdá se, že se Evropa z kodaňského summitu [v prosinci 2009], který ztroskotal především na evropském idealismu, příliš nepoučila.

Rozvojové země dokonale následovaly evropský způsob uvažování. Odmítly vlastní odpovědnost, vymohly si na průmyslových zemích kvůli klimatickým změnám odškodnění (aniž by bylo samozřejmě stanoveno, jak mohou s přidělenými částkami nakládat) a požádaly, aby byly v průmyslových zemích radikálně sníženy emise skleníkových plynů. Státy vyvážející ropu také požádaly o náhradu škod způsobených poklesem vývozu, a posílily si svou roli oběti. Zatímco míra znečištění v rozvojových zemích neustále rostla, velcí znečišťovatelé jako Rusko, USA nebo Čína jen krčili rameny.

Kolektivní odpovědnost

Svět se změnil. Velké rozvíjející se ekonomiky jsou nyní povolávány k záchraně eura. Tato nová skutečnost evropskou vizi klimatických změn příliš neovlivnila.Rámcová úmluva OSN o změně klimatu z roku 1992 je založena na principu, že klimatické změny podléhají kolektivní odpovědnosti všech zemí, tedy i rozvíjejících se ekonomik. K tomu, aby tato odpovědnost mohla být uvedena v praxi, je zapotřebí zohlednit specifické podmínky a možnosti každé země. Na kolektivní odpovědnost se při tom nějak stále více zapomíná.

Vzkaz to zajisté není populární. Evropa je závislá na své roli donátorky a rozvojové země z toho těží, seč mohou. Vzniká tak pocit evropské nadřazenosti, jehož výrazem je přesvědčení, že po vládách rozvojových zemí není možné požadovat, aby skládaly účty. Proto nikdo nic nenamítá, když je evropský podnik obviněný ze znečišťování životního prostředí v Africe souzen nikoliv v Africe, ale v Evropě. Tolerovali bychom to i v případě znečištění rotterdamské přístavní zóny v Europoort nějakou zahraniční společností? Dokud nebudeme brát vlády rozvojových zemí vážně, je mezinárodní politika ochrany klimatu odsouzena k nezdaru.

Mezinárodní spolupráce

Výraz „klimatický dluh“ zní možná dobře, nicméně jako koncept postrádá smysl. V průběhu dějin vypouštěly valnou část CO2 do ovzduší průmyslové země a tento proces byl vždy spojen s prosperitou a lepšími životními podmínkami v zemi. Tyto státy byly proto vždy předmětem velké závisti a velká část světové populace se je snažila v rámci možností napodobovat.

Je potřeba, aby se Evropa zbavila této směsice pocitu nadřazenosti a odpovědnosti, syndromu viny a přístupu milosrdného Samaritána. Realističtější postoj by samozřejmě narazil na odpor předsudků a zájmů jak v Evropě, tak i jinde. Změna přístupu má ale skutečnou šanci na úspěch. Klíčem k úspěchu je třeba hledat v technologiích, a to na Severu i na Jihu. Za tím účelem je třeba posílit mezinárodní spolupráci. Právě v této oblasti se musí Evropa, a zcela jistě i Nizozemí, chopit iniciativy.