Byla to tedy noc, kdy bylo euro zachráněno? Anebo těchto deset hodin vstoupí do dějin jako poločas rozpadu Unie? Ať tak, či onak, jisté je, že vrcholní představitelé států a vlád EU nemohli provizorní finále operace Záchrana eura sehrát dramatičtěji.

Ještě před zahájením zasedání ve čtvrtek večer se spolu sešli Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a David Cameron. Bylo jasné, že britský premiér bude hrát v následujících hodinách klíčovou roli. Poté následovala vzrušená a občas i velice ostrá debata, v jejímž závěru francouzský prezident krátce po páté hodině ranní oznámil výsledek nočního jednání.

Přesněji řečeno výsledky dva. Teprve následující dny a týdny ukážou, který z nich má větší váhu, zda skutečnost, že se státy eurozóny dohodly na zavedení přísnějších pravidel finanční politiky, nebo to, že se na dohodě nebudou podílet všechny členské státy EU.

Německo zaujalo už od začátku jednoznačný postoj: Merkelová prosazuje úpravu evropských smluv v rámci celé sedmadvacítky. Stejně tak ale kancléřka nenechala nikoho na pochybách, že by jí v případě potřeby stačilo vykročit vpřed jen se sedmnáctičlennou eurozónou a dalšími dobrovolníky. Jednota ohledně této otázky je pro ni důležitější než sedmadvacetičlenná unie.

V tomto ohledu se mohla spolehnout na pevnou podporu francouzského prezidenta. Nyní se má podle plánu 23 států zavázat k tomu, že do své legislativy začlení zlaté pravidlo o vyrovnaném rozpočtu a že se dohodnou na téměř automatických sankcích pro rozpočtové hříšníky. Smlouva o euru by měla být vypracována nejpozději do března příštího roku.

Politická cena za tento závazek je nicméně vysoká. Velká Británie a Maďarsko už daly na srozuměnou, že se k němu nepřipojí. Ve Švédsku a v České republice musí napřed vláda dostat k takovému kroku mandát od parlamentu. Není divu, že se leckteří snažili ze závazků vyvléknout dokonce ještě před koncem summitu.

Kdo za tuto rozpolcenost nese odpovědnost? Britský premiér David Cameron, který až do závěrečného rozhodnutí vymáhal výjimky pro svůj finanční sektor, anebo Angela Merkelová, která jako první zařadila otázku úpravy smlouvy na pořad dne? Nejhorší karty si vytáhl Cameron. Nyní se ocitl mimo hru, aniž přitom pro Británii cokoliv získal. Kdo zná Merkelovou, mistryni v mocenských hrách, musí si říkat, že to musela předvídat.

Přesto přese všechno je to draze zaplacený úspěch. Bylo by mylné se domnívat, že Německo může v této záležitosti počítat s neochvějnou podporou 22 států. Většina šéfů vlád následuje Merkelovou jen velice neochotně – nikoliv z přesvědčení, ale proto, že vědí, že žádné řešení dluhové krize, které by se příčilo Německu, nemá šanci projít. Dokonce i ti, kdo německé požadavky, tj. větší rozpočtovou disciplínu, podporují, nejsou přesvědčeni o tom, že je na ně ta správná doba a že představují krok správným směrem.

Státy eurozóny nyní uzavřou v podstatě svou vlastní mezinárodní smlouvu, která bude existovat souběžně se stávajícími základními smlouvami EU. Tato cesta skrývá mnohé nástrahy. Někteří právníci dokonce pochybují o tom, zda je taková paralelní smlouva vůbec akceptovatelná.

Stojí to celé za riziko? Stojí sankce a přibrzdění zadlužování za rozkol uvnitř EU? Možná se to zdá nepřijatelné, ale nakonec stejně rozhodnou trhy. Pokud se nechají přesvědčit, vstoupí Merkelová do dějin jako záchranářka eura. Pakliže spekulace neustanou, zůstane německá kancléřka zapsána do podvědomí jako ta, která do Unie zarazila klín.