Vyberte si jazyk
Kandidáti se rozcvičují, ring už čeká jen na ně. Bezpochyby dojde na vzletná slova namířená proti globálnímu oteplování. Ale je tu ještě jiná, méně přiznaná bitva, která se bude odehrávat v Evropské radě. Lisabonská smlouva ještě není ratifikována, a v zákulisí už cirkuluje jmenný seznam kandidátů na post budoucího prezidenta EU. V čele listiny stojí dva rivalové. Tony Blair, bývalý britský labouristický premiér považovaný už několik týdnů za hlavního favorita, sbírá jak slova chvály, tak kritiku. Druhý ohlášený kandidát, lucemburský předseda vlády Jean-Claude Juncker, vstoupil do ringu jakoby nic. „Kdybych byl povolán, neměl bych důvod odmítnout“, sdělil v dlouhém rozhovoru v Le Monde.
Měl by být lídr populární a charismatický jedinec, nebo rozvážný vyjednavač konsensů? Těžká, nebo lehká váha? Tony Blair a Jean-Claude Juncker skvěle vyjadřují tyto dvě alternativy. Silně problairovsky orientovaný italský deník Il Foglio neskrývá svou rezervovanost vůči „Europygmejovi“ Junckerovi (výraz používá The Economist k označení všech „malých“ kandidátů v porovnání s bývalým britským premiérem). „S Blairem se chce měřit předseda vlády země velké jako italská provincie Ancona. [...] Stojí za ním Stará Evropa, tvořená osou Paříž-Berlín, postavená na překonané teorii rovnováhy moci a byrokratické vizi vztahů EU. Juncker je protikladem Blaira: postrádá charisma a politické ambice a spokojil by se s tím, kdyby sedmadvacítce určil program a se sklopenou hlavou dosáhl kompromisu“, píše italský deník. „Nejsem žádný trpaslík“, jako by mu odpovídal Lucemburčan na stránkách Le Monde. Důkazem je, že „mám přátelské vztahy s Vladimírem Putinem a už dlouho se znám s vedoucími představiteli Číny“.
Konec časů velkých vizí
„Junckerova kandidatura by se dala interpretovat jako způsob pomsty [ve jménu Beneluxu] za manévry, které vedli Britové v roce 2004 proti bývalému belgickému premiérovi Guy Verhofstadtovi za účelem získání předsednictví v Evropské komisi, uvádí El País. Blair tehdy dělal vše proto, aby belgického liberálního kandidáta blokoval“.
Jiným kandidátem muší kategorie je nizozemský premiér Jan Peter Balkenende. „Silným evropským lídrům, autorům velkých myšlenek je konec, vize už nejsou v módě“, píše ironickým tónem De Volkskrant. „Velcí nemají chuť na někoho, kdo se do všeho plete a hraje si na prezidenta“. „[Tony Blair] by měl mít větší obavy z kandidátů, kteří jsou stejně tak nevýrazní a nudní, jako je Balkenende, nebo ještě horší. Jako třeba fádní Jean-Claude Juncker nebo Paavo Lipponen. Taktéž Herman van Rompuy exceluje v umění být protivný, takže Balkenende by se měl mít na pozoru.“
Zkrátka a dobře, shrnuje Gazeta Wyborcza, Balkenende je natolik nevýrazný, že ho žádná evropská metropole nepovažuje za věrohodného uchazeče. Avšak právě proto má podle polského deníku veškeré šance předsednictví v Radě získat.
Evropští lídři hledají tak trochu všude
Tony Blair svou kandidaturu ještě neoznámil a zůstává diskrétní, nicméně všechno nasvědčuje tomu, že na předsednictví hodně myslí, a nejen při holení. Myšlenku mu vnukl v roce 2006 Nicolas Sarkozy, v té době ještě ministr vnitra. „Na tenhle post je třeba člověka, jako jsi ty!“, řekl mu údajně. Blair, aby nedal najevo své uspokojení, se raději zasmál. „Potěšilo ho to, jednoduše potěšilo,“ sdělil Le Monde jeden z jeho spolupracovníků. Podle The Irish Times bude taktéž čelit jednomu Irovi. Posledním kandidátem, který si navlékne boxerské rukavice, je bývalý premiér John Bruton (v letech 1994-1997). Bruton, který nevyniká nadměrným charismatem, právě oznámil svou kandidaturu, oznamujeirský deník.
Mezi kandidaturami vzešlými odnikud a spekulacemi všeho druhu připomíná situace opět chlívek,píše s povzdechem Spiegel. „Evropští lídři čachrují tak trochu všude, [ve Vídni], v kancelářích ve Stockholmu, na večeřích v londýnské Downing Street, v malé kanceláři lucemburského premiéra Jean-Claude Junckera i v pompézních prostorách francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho.“ Vítězí starý systém: „Pokud podpoříš mého kandidáta, podpořím tvého a společně porazíme konkurenci. Příliš inteligentní, odvážní nebo i populární kandidáti se okamžitě škrtají“… Jak připomíná (v Le Monde) Matthew Doyle, bývalý šéf kabinetu Tonyho Blaira: „K čemu je dobré organizovat kampaň, když stejně o všem rozhodne sedmadvacet osob za zavřenými dveřmi?“
