V domácí politice se plánuje snížení daní za cenu nebezpečně vysokého deficitu státního rozpočtu. V zahraniční politice se ohlašuje těsné spojenectví s Polskem a Francií, stejně jako kroky směřující k získání stálého křesla v radě bezpečnosti OSN. Takové jsou priority nové německé vlády; podívejme se na to, co to bude znamenat pro Polsko a pro Evropu.

1. Jak sehnat peníze pro Evropu?

Německo, stejně jako většina členských států EU se topí v dluzích. To je informace, která Evropě dělá asi největší starost. Znamená to, že „se Německo zas jen tak neoblékne do svého kostýmu unijního Santa Klause, který štědře rozdává evropské peníze,“ předvídá Thomas Klau, analytik Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR, European Council on Foreign Relations). Pod vlivem svého nového koaličního partnera, liberální FDP, byla kancléřka nucena přijmout princip snížení daní. A výsledek: v roce 2011 bude rozpočtový deficit pokračovat v růstu na 5% HDP.

Vzhledem k nedávno přijatému ústavnímu dodatku, který zavedl nutnost bojovat proti rozpočtovému deficitu, se dá očekávat opravdu drastické šetření státních výdajů. „Německo, které bude v dlani otáčet každý eurocent, není moc dobrá vyhlídka pro další vyjednávání o rozpočtu EU pro léta 2014 – 2020,“ zdůrazňuje Thomas Klau.

Německo, které je největším plátcem bude chtít co nejmenší rozpočet. Polsko, hlavní příjemce evropské pomoci bude chtít pravý opak. Koalice CDU/CSU- FDP již teď oznámila, že úspory se budou týkat zejména regionální politiky. Na oplátku, budou polští zemědělci (stejně jako ostatně všichni ostatní) moct mít klidný spánek. Díky lobování bavorské CSU, která tradičně v Německu zastupuje venkovské voliče, neproběhnou v zemědělství žádné podstatné změny.

2. Ne protekcionismu a evropské dani

Ve své koaliční smlouvě vláda Angely Merkelové a Guido Westerwelleho na několika místech opakovaně odsuzuje protekcionismus a okázale se zavazuje respektovat unijní pravidla konkurence. Němečtí spojenci chtějí pokračovat v liberalizaci evropského trhu a vylučují myšlenku evropské daně, kterou před několika lety obhajoval Gerhard Schröder. Kromě toho se stoupenci silné Evropy na mezinárodní scéně se těší upřímné podpory křesťanských demokratů a liberálů Lisabonské smlouvě.

3. Nabídka pro Poláky

Francie a Polsko, jediní evropští partneři, které koaliční smlouva zmiňuje, se mají stát pro nadcházející léta klíčovými spojenci. Ohledně Francie se to zdá normální, ale v polském případě se to může zdát o něco více překvapivé. Je to důkaz, že vládní elity v Berlíně věří v revitalizaci nástrojů spolupráce, jako Výmarský trojúhelník. „Možnost posílit svazek s hlavními evropskými aktéry je pro Varšavu příležitostí, kterou by neměla nechat vyjít naprázdno,“ zdůrazňuje Gunther Hellmann, politolog na Goethově univerzitě ve Frankfurtu

4. Větší manévrovací prostor ve vztazích s Ruskem

Dobré vztahy s Ruskem jsou pro německou vládu prioritou. Berlín se nevzdá své podpory firmám, které s východním obrem obchodují. V koaliční smlouvě se nicméně objevuje několik ustanovení, která dokazují, že se Angela Merkelová poučila z příliš otevřeně rusofilního přístupu Gerharda Schrödera. Odhodlání nové vlády vrátit se k zákonu o ukončení jaderné energetiky, který vyjednala vláda koalice SPD se Zelenými v roce 2000, nemůže na vztahy s Ruskem nemít dopad. Tím, že se Německo bude spoléhat na jadernou energii, sníží načas svou závislost na ruském plynu. „Atom, však nicméně není nic než provizorní řešení. Opravdová diverzifikace vede nutně přes ropu a plyn ze Střední Asie a z oblasti Kaspického moře. Je třeba využít příštích čtyř let, aby se tato vedení vybudovala,“ svěřuje se nám expert Rainer Lindner.

5. Berlín je připraven hrát roli velmoci

Chceme hrát aktivní roli ve svazcích, jejichž jsme členy,“ dočteme se v koaliční smlouvě. Přání Berlína zaujmout postavení stálého člena Rady bezpečnosti OSN tomu jednoznačně odpovídá. Je to jeden z mála bodů, které kancléřka Merkelová přejala od Gerharda Schrödera. Ale Německo je připraveno od tohoto úmyslu upustit, pokud by se EU rozhodla požadovat pro sebe jediné křeslo. Je nicméně těžko představitelné, že by s tím souhlasily Velká Británie a Francie.